O hosty hodinové hotely nouzi nemají, často to bývají i lidé, kteří si partnera nemohou nebo nechtějí zvát domů (zejména pokud bydlí ještě stále u rodičů). Někdy jsou to i manželé, kteří nemají kvůli dětem doma odpovídající soukromí, jak někteří majitelé těchto hotelů uvádějí. Převažujícími hosty však bývají hlavně „neoficiální“ dvojice.
Vstup do hotelu je nenápadný.
Hodinové hotely vznikají i na netradičních místech. O tom se přesvědčila i architektka Lenka Míková, když dostala za úkol navrhnout interiér relaxačního centra na Žižkově ve sklepních prostorách bez oken.
„Zásadní otázky této výzvy byly jasné: jak nepůsobit vulgárně, navodit pocit intimity, přitom prakticky odpovědět na specifika provozu: jak využít původní klenby a zdivo, aby to zároveň nepůsobilo jako středověká mučírna? Odpovědí je snaha vytvořit vlastní svět sám pro sebe, který má tajemnou, až lehce bizarní eleganci, trochu jako ve snu, mimo všední realitu,“ popisuje svůj přístup architektka Míková, která zvítězila s převahou v soutěži Interiér roku 2017 v kategorii Soukromý interiér – rekonstrukce (o výsledcích soutěže více zde).
Svůj nový projekt přihlásila opět do soutěže, tentokrát ovšem v kategorii Veřejný interiér I, tedy hotely a restaurace. Soutěž, kam se mohou hlásit architekti a designéři z České a Slovenské republiky, měla uzávěrku 20. února 2019.
Vítězové budou oficiálně vyhlášeni 2. dubna na závěr kongresu o bydlení, designu a architektuře Living forum v pražském Centru současného umění DOX. Jeho tématem je tentokrát „Luxus a budoucnost versus štěstí“.
Inspirace filmy
„Navrhnout speciální ‚relaxační centrum‘, které v podstatě funguje jako hodinový hotel, byla pro mě výzva, stejně jako daný sklepní prostor bez oken. Inspirace estetikou Davida Lynche byla nasnadě, předobrazem tmavé vstupní chodby se stala zase scéna z filmu Pod kůži,“ popisuje Lenka Míková.
Intimitu prostoru podpořila hrou s umělým osvětlením a různými světelnými efekty. Využila odhalené hrubé zdivo, které kontrastuje s minimalistickým pojetím nových povrchů, jež sjednocuje vždy jedna barva na všechno, podlahy, stěny, dveře i nábytek a doplňky.
Pro posílení dojmu „luxusního prostoru“ přidala architektka další doplňkový dekor: pro větší pokoje zvolila texturu kamene, v těch menších pak téměř exotickou kresbu dřeva. „Balancování na hranici kýče v tomto případě vůbec nevadí,“ konstatuje autorka.
Nenápadný vstup
Pro hodinové hotely bývá typické, že nelákají na světelné poutače, naopak předností je nenápadnost. I v Praze na Žižkově tak návštěvníky hledající azyl vedou z ulice záměrně nenápadné dveře a tmavé schodiště dolů až k vstupní mříži. Od ní pak vede dlouhá chodba, která pomocí světelné hry tvoří pomyslný předěl od světa venku. Na jejím konci svítí recepce, odkud lze pokračovat do jednoho z pěti pokojů.
Střídání hrubého zdiva a hladkých povrchů je typické pro celý hotel.
„Na jedné straně jsou tři větší s malou předsíňkou, každý má pak vlastní ‚vodní prvek‘ a vlastní barevnost. Modrý pokoj pracovně zvaný Royal nabízí dokonce vířivku s kapacitou až šest osob, zelený pokoj Relax má vanu a červený Hot prosklenou sprchu,“ popisuje architektka Míková.
Další dva pokoje pojala bez předsíně jako „kajuty“ s dřevěným obložením. Sjednocuje je antracitová barva jako v chodbě a recepci. Všechny pokoje mají také barevně sladěnou koupelnu s toaletou.
Pokojům dominují postele, zdůrazněné vysokým atypickým čelem nebo obložením. „V návrzích jsou zakomponované i různé funkční detaily, ale spíš nenápadně, komu se hodí, ten je najde,“ prozrazuje Lenka Míková.
Menší pokoje pojala architektka jako „kajuty“ s dřevěným obložením.
Určujícím požadavkem na veškeré vybavení byla samozřejmě odolnost a snadná a rychlá údržba. Proto je i všechno osvětlení vestavné, jediným solitérním svítidlem je lustr nad recepcí s příznačným designem a názvem Shibari.
Toto svítidlo navrhla pro značku BOMMA designérka Kateřina Handlová. Slovo „shibari“ pochází z Japonska, označuje se tak nejen technika svazování, ale celý skrytý systém znaků a komunikace pomocí linií, smyček a uzlů. Modernější výraz je „kinbaku“, který znamená pevně svázat nebo svázat v erotickém smyslu.
„Jinak jsem se ale snažila od úvah nad vlastním provozem a jeho zákazníky úplně odpoutat a navrhnout takový lehce snový paralelní svět v podzemí, který by navozoval patřičnou atmosféru. Návštěvníci hledající určitou anonymitu se tu mohou skrýt a s prostorem téměř splynout,“ dodává na závěr autorka projektu.
