Azory, největší evropská exotika

Azorům se masová turistika zatím vyhnula. Nejvíc turistů se sem dostane vlastně omylem, když tu nouzově přistane letadlo, které má technické potíže při letu přes Atlantik. Ostrovy sopečného původu, jež někteří považují za pozůstatky bájné Atlantidy, tak zůstávají nejzápadnější exotickou výspou Evropy.

Azory vznikly díky podmořským sopkám, zemětřesením a lávě. Souostroví totiž leží přímo na třaskavém předělu africké, euroasijské a severoamerické tektonické desky. Erupce, vyvolané jejich oddalováním, způsobily před miliony let v hlubinách moře vznik gigantického horského pásma, které na některých místech vyvrásnilo až nad hladinu oceánu.

Tip na dovolenou

Vybírejte z bohaté nabídky zájezdů na Azorských ostrovech na Dovolena.idnes.cz.

Naposledy vystoupil z mořských vln před 300 tisíci lety nejmladší ostrov Pico. Vévodí mu impozantní sopečný kužel Alto de Pico, který je zároveň nejvyšší horou Portugalska. Zdvihá se do výšky 2 351 metrů hned od moře, takže působí ještě vyšší, než je. Špice se většinou skrývá v mracích, ale komu se poštěstí za hezkého počasí čtyřhodinový výstup na vrchol zvládnout, dohlédne na všech pět centrálních ostrovů.

Jenže pozor! Vulkán s bílou sněhovou čepicí se čas od času probudí, takže z podzemí tryskají proudy lávy, dýmá kouř a létají balvany. Nyní dřímá už téměř padesát let. Poslední výbuch nastal v roce 1963 (předchozí erupce byly v letech 1562 a 1718), kdy láva tekla v desetikilometrové šíři. Její cesta je i přes bujnou vegetaci dodnes znatelná.

Přírodní bazénky Negrito na ostrově Terceira

Země lávy

Ostrované se už s trvalou přírodní hrozbou sžili a tvrdí, že sopky pracovat musí – lépe hodně drobných otřesů, než dlouho nic a pak kumulovaný výbuch.

Opravdu velkou explozi zažil v roce 1957 ostrov Faial. Sopečné erupce vytvořily nad mořskou hladinou nový vulkanický ostrov se sopkou, která téměř pohřbila pod vrstvou prachu a vyvěrající lávy stařičký maják na pobřeží. Místo se jmenuje  Vulcao dos Capelinhos a v jeho bývalém prvním patře, dodnes se nacházejícím pod úrovní černé vulkanické krajiny, je zajímavá expozice. Zachycuje nejen erupci z 50. let, ale i další informace o spících a probuzených světových vulkánech.

Sao Miguel

Azory, na nichž žije celkem čtvrt milionu lidí, nemají hlavní město, protože vláda, soudy a zastupitelské orgány sídlí na různých ostrovech. Tím největším je Sao Miguel (759 km²), jehož tvar připomíná na mapě tělo vorvaně. Tady sídlí azorská autonomní vláda, mají tu univerzitu a nádherný poutní klášter Nossa Senhora da Esperanca se sochou Ježíška, těšícího se podobné slávě jako pražské Jezulátko.

Vesnice a městečka se díky sopkám pyšní ojedinělou romantickou architekturou. Přestože je hlavním stavebním materiálem černá pórovitá láva, domky s bílými rámy kolem oken a dveří působí vesele. V každé obci jsou malebné kostelíky a pestrobarevné kaple Ducha svatého, sloužící věřícím k civilním setkáním.

Políčka, vinice a pastviny od sebe oddělují zídky z černého kamení nebo živý plot z modrých hortenzií, které jsou symbolem ostrovů.

Na ostrovech uvidíte stovky kráterů a také nádherná sopečná jezera. Třeba Lagoas das Furnas na ostrově Sao Miguel je proslulé nejen termálními prameny, ale i horkými vřídly, na nichž se speciálně upravuje jídlo. Zájemci si ráno přinesou hrnec naplněný masem, zeleninou a přílohami, který se dá na půl dne do země a když se vyndá, je uvařeno. Jídlo má neopakovatelnou originální "vulkanicko-podzemní" příchuť. A k němu se pije místní víno s příznačným názvem Terras de lava.

Ostrov Sao Miguel

Hortenzie jako živý plot podél cest

Na Azorech fouká silný vítr od moře, takže se tu rychle mění počasí. Ale jinak je klima mírné, díky Golfskému proudu se teploty celoročně pohybují mezi 14 až 25°C. Také tu často prší, takže ostrovy jsou díky dostatku vláhy a úrodné černé půdě nádherně zelené.

Subtropická příroda kolem stovek sopečných kráterů je panenská a divoká. Z hlubin země na mnoha místech vyvěrá sirný dým či prýští bohaté minerální prameny, napájející vulkanická jezera. Rostliny tu raší a pučí jako utržené ze řetězu.

Azory

Víc fotek si prohlédněte ve fotogalerii

Kytky, které u nás znáte coby dekoraci v květináčích či na záhonech, dorůstají v úrodné vulkanické půdě do neuvěřitelných rozměrů. Třeba z ibišků, azalek či červenozelených vánočních růží tu mají stromové aleje.

Krajinu pokrývají lesy z japonských kryptomerií či australských akácií, budící dojem, že tu rostly odjakživa. A něžné modré hortenzie tu pěstují jako křoví, tvořící živý plot podél silnic.

Vulkanický prach, který miliony let dopadal na ostrovy, učinil zdejší půdu tak plodnou, že se tu dá pěstovat téměř všechno. Jsou tu vinice, sady banánovníků, ananasy. Na ostrově Sao Miguel dokonce najdete jediné čajové plantáže v celé Evropě.

Plodiny je však třeba dobře chránit proti poryvům větru. Proto sem už první přistěhovalci dovezli japonské cedry, sloužící jako větrolamy. Stojí kolem ovocných sadů, zeleninových plantáží, vinic, obilných a čajových polí. I kolem pastvin, šplhajících se po svazích sopečných kráterů, kde se popásá zdejší zvláštní plemeno "divokých" horských krav. Jejich mléko je základem skvělých sýrů a hovězí maso, upravované na lávových kamenech, patří k největším pochoutkám.

Posedlost býky

Terceira

Hospodářsky nejvýznamnějším ostrovem je Terceira, což v překladu znamená třetí. Nejmenuje se tak jen proto, že byla objevena jako třetí, ale je i co do počtu obyvatel a rozlohy na třetím místě. Pod mohutnou horou Monte Brasil leží přístav Angra do Heroísmo, jehož historické centrum z poloviny 16. století je na seznamu UNESCO. Město bylo postiženo v roce 1980 silným zemětřesením, ale nádherné budovy z doby kolonialismu byly opraveny, mezi nimi i katedrála a aréna pro býčí zápasy. Za návštěvu stojí i pevnost Sao Sebastiăo z 16. století.

Adrenalinové slavnosti s divokými býky se konají na ostrově Terceira téměř každý víkend. Podobně jako ve španělské Pamploně i tady se vypouštějí do ulic vybuzení býci. Nejde o to s nimi bojovat a zabít je, ale "jen si pohrát".

Rozdíl oproti Pamploně je v tom, že azorská tourada a corda je zápas s býkem na provaze. Lano drží několik siláků, kteří mají (v rámci možností)rozparáděná zvířata pod kontrolou. Domorodci před agresí býků různě uskakují a ze žďuchanců rozběsněných rohatců si příliš nedělají.

Sem tam býk někoho nabere na rohy a odhodí, čemuž se lidé, popíjející víno, vesele smějí. Opravdu zranění bývají jen "hloupí turisté", neboť ti – na rozdíl od Terceiranů – vůbec nevědí, co tourada a corda obnáší. Všichni kluci na ostrově totiž s býčky vyrůstají a od útlého dětství se na telatech učí, jak si s divokými zvířaty bezpečně hrát.

Velrybáři bez korábů

V minulosti se Azory proslavily také lovem velryb. Už dvacet let je zakázaný. Přesto se s životem rybářů můžete velmi realisticky seznámit v přístavu Lajes na ostrově Pico, kde sídlí muzeum velrybářství. Uvidíte fotografie ulovených vorvaňů, porcovaných přímo v přístavu, stejně jako stroje na zpracování velrybího oleje, rybí moučky i masa. A prohlédnete si i velrybářské lodě.

Ráj potápěčů

Podle starých janovských map byly Azory objeveny na počátku 14. století. První obyvatelé si zvolili k životu ostrov Santa Maria, kde se zastavovali na svých cestách objevitelé nových kontinentů, válečníci i piráti. Proto také leží na dně oceánu v okolí ostrovů tisíce vraků, takže zdejší mořské dno je rájem potápěčů.

Ale pozor! Zapomeňte na koráb kapitána Achaba. Azorští velrybáři vůbec nebyli profesionály na plný úvazek. Lovili harpunami obrovské kytovce z malých dřevěných bárek jen tehdy, když se u ostrova objevili. Pak vesnický holič, řezník, vinař a hostinský všeho nechali, naskočili do tichých lodiček, aby daleko na moři získali kořist, která jim přinesla víc peněz, než jejich obvyklá každodenní dřina. Mnozí se však už domů nevrátili, protože poraněné velryby velmi často chatrné skořepinky v boji o život mohutnými ocasy rozmlátily na třísky.

Dnes je možné vorvaně už jen pozorovat. Tito mořští obři jsou schopni ponořit se na hodinu a půl pod vodu až do hloubky dvou kilometrů... Co by za takovou možnost dali potápěči, pátrající po potopených korábech.

Moderní domečky z lávového kamení na ostrově Terceira

Vzpomínka na staré časy

Dnešní ostrované nadšeně mluví o rozvoji turistiky. Ale po pravdě řečeno o výstavbu velkých hotelových komplexů tu nikdo nestojí. Lidé milují svůj klid a zajímavé atrakce, včetně koridy, tu organizují hlavně pro sebe.

Často tu vzpomenete na vidlácké časy v socialistických zemích, kdy lidem ve službách bylo jedno, zda se ještě cizinec vrátí či ne. Málokde si tady můžete vzít informační prospekty. V turistické kanceláři úřednice ani nezvednou oči od počítačů, když někdo vejde. Určitě to není schválně. Jen je prostě zvykem chovat se k návštěvníkům "normálně", což znamená stejně jako k místním. Jenže místní se – na rozdíl od hostů – vyznají. Ale v podstatě i ta vidlácká ignorance má pro lidi toužící po návratu k přírodě a přirozenému řádu věcí jistým způsobem své kouzlo.