Je to pech, žít uprostřed oceánu a přitom si dělat hlavu s tím, čím zalijete na záhonu mrkev. Slanou to nejde, příroda už to tak holt zařídila. Dávní osídlenci ostrova na to kápli celkem brzy. A to doslova.
Vodu odkapávající minutu po minutě, den po dni, rok po roce z listů zdejší bujné vegetace – hojně tu roste vavřín azorský nebo vřesovec stromovitý – zachytili dřív, než se stačila vsáknout do země. Z hornatého severu ostrova ji sofistikovaným systémem kanálů poslali na zemědělský jih.
Byla to voda nejen z mlhy, ale i častých dešťů. Mimochodem, právě ty jsou důvodem, proč se Madeiře přezdívá „ostrov věčného jara“. Ne že tu pořád svítí slunce. Ale že tady často prší. Když píšu „tady“, myslím hlavně na severu ostrova a v jeho vyšších nadmořských výškách. „Dole“ se turista může v klidu dál slunit.
Vypadá to jednoduše, svést vodu z hor. Ale levády, jak se kanály jmenují, jsou náročným inženýrským dílem, jež obstálo po dlouhá staletí. Kromě inženýrů na nich „pracovali“ i dávní právníci, či jak se profese tehdy nazývala.
Voda je poklad i strategická surovina. To platilo tehdy jako dnes. Proto na její rozdělování dohlíželi dva speciální úředníci už od roku 1461. O necelé čtvrtstoletí později byla navíc stanovena pravidla, za jakých smějí úředníci vodu obyvatelům poskytnout. Proč bylo třeba právního podkladu, je nabíledni.
Turisté, kteří dnes kolem levád putují, nejspíš o korupci nepřemýšlejí. Užívají si krás ostrova, jenž je vrcholem prastaré sopky. Téměř kolem všech levád je totiž veden chodníček, aby byla údržba systému snazší.
Zkouška z anatomie
Levády byly původně tesány do skály, některé úseky postavili otroci převážně z Afriky a arabských zemí ze dřeva. Toho je tu totiž všude dost. Proto také portugalští námořníci ostrov pojmenovali Ilha de Madeira, ostrov dřeva. Hm, tak to jsem tady správně, vzpomenu si na překlad, když se soukám do úvazu, s jehož pomocí budu zdolávat vodní tok v samém srdci ostrova. Pořád ne a ne trefit ten správný otvor a zacvaknout tu správnou přezku. Jako bych slyšela svoji babičku, holka, ty máš úplně „volšový“ ruce.
Typická cesta podél levády (zavlažovací kanál) na portugalském ostrově Madeira
Když se mi začne líbit myšlenka, že se hustým lesem, kterým jsme ze základny vesnice Chão da Ribeira vystoupali až k vrcholu kaňonu ukrytého v stromoví, vrátím suchou nohou zpátky dolů, přezka zacvakne a můj osud je zpečetěn. Žádné trekové boty, žádná lesní stezka, ale neoprén, úvaz a úzké kaňony a koryta. A aby to bylo krapet pestřejší, nějaký ten vodopád. Jo, a také přírodní klouzačky a tobogány, už chápu, proč má můj sedák vyztužený zadek. Nejspíš aby chránil neoprén před prodřením. Anebo aby to rychleji svištělo dolů? Nevím, co mě v tuhle chvíli děsí víc.
Ale moje dobrodružné ego zažene svého ustrašeného kolegu do kouta a směle vyrazí vpřed. Vlhké skalnaté stěny zdolávám s pomocí jištěného slaňování a v korytech řeky balancuji mezi kluzkými kameny. Je to náročné a krásné. Připadám si jako ve filmu Cesta do pravěku – hustá neprostupná vegetace vavřínu azorského nahoře a vřesovce stromovitého u země, a nikde nikdo. To spíš nějaký ten ptakopysk, ale ti už vyhynuli. Já možná brzy vyhynu taky, protože ke konci už cítím únavu. Ale ještě mám před sebou vrchol dnešního pětihodinového zážitku, respektive jeho dno.
Poncho na děti
Pětadvacetimetrový vodopád. Srdnatě se opřu nohama o stěnu, ale ouha… Přišlo to, co přijít nemělo. Zase tak srdnaté to moje spuštění nebylo, protože nohy zůstaly výš, než měly. Fyzikální zákony pak dokonaly zbytek. Visím v úvaze jako brouk Pytlík hlavou dolů, zadkem nahoru, otočit tento poměr se zdá být téměř nemožné.
Nejspíš tady zůstanu viset navěky, už neochutnám vynikající hovězí špíz s česnekem a bobkovým listem, který se pro nás v základním táboře chystá, už nepoznám, jaké to je, když maso připravujete na prutech z vavřínového stromu. A to mám „espetadu“, jak se špíz jmenuje, prosím pěkně v ceně! Za celý zážitek zvaný cannyoning jsem zaplatila nějakých pětašedesát eur (1 750 Kč). V ceně je transfer na základu, výstroj, oběd a průvodce. Nahoru sice budete muset vylézt sami, ale pokud se vám při cestě dolů stane něco podobného jako mně, průvodce vás z té šlamastyky vyháčkuje.
Nevím, jak se mu to povedlo, ale najednou už zase stromy rostou nahoru a voda teče dolů a já konečně napodruhé zdolám se vší elegancí, které jsem ještě schopna, vodopád. Uf. Když jsem visela hlavou dolů, myslela jsem na svoje děti. Ne, co jim odkážu. Ale jak by bylo fajn, vydat se sem s rodinou a zažít si to tady hromadně.
Když to pak probírám s průvodcem, přikyvuje, že právě cannyoning je pro rodiny to pravé ořechové. Nebo spíš vavřínové, jsme přece na Madeiře. Děti by měly být ideálně v teenagerovském věku. Fajn. Na takové je studená voda a provaz stejně nejlepší. A na rodiče takových pak na Madeiře čeká jeden skvělý lék: zdejší typický nápoj poncho neboli madeirský rum smíchaný s medem a čerstvě vylisovanou šťávou u citrusů.
Po jednom kalíšku už vám budou vaše děti (starosti, dosaďte sami) připadat celkem neškodné. A po několika dalších zapomenete, že vůbec nějaké děti (starosti, dosaďte sami) vůbec máte. No není ta Madeira krásná?
Vzhůru pod hladinu
Mlha přede mnou, mlha za mnou, voda nade mnou, voda pode mnou. Tady už nejsem dřevo, tady jsem ve svém živlu, neb potápění je můj koníček, můj svět, můj život. Vím, že na sousední Azorské ostrovy se jezdí za žraloky velrybími, mantami velkými, rejnoky, prostě žádné čudly. Není to reklamní tahák, ti živočichové tam skutečně jsou. Když se vedle vás zjeví „velrybák“, jako by kolem projel autobus. A manty, to je ladnost a důstojnost sama. Když jsem to zažila na Azorech, proč by to nešlo na Madeiře, která je dosud vzdálená jen tisíc kilometrů ptačího letu? Pro nás, pozemšťany, je to hodně, ale pro ryby stejné, jako byste si vyrazili na výlet z Prahy do Benešova. A protože pár kilometrů od hlavního města Madeiry Funchalu leží potápěčská základna s názvem Manta diving, mohlo by to klapnout.
Divemastři ze základny prý dají ruku do ohně za to, že potkáme manty. Ovšem pouze na přelomu září a října, kdy tudy táhnou. Když vidí můj listopadově protažený obličej, rozesmějí se. „A tuleň by ti nestačil?“
No že se ptáte, pánové. Tak honem do neoprénu, výstroj včetně lahve se vzduchem na záda a vzhůru dolů. Tuleň je prý zvědavý a v moři před základnou je často vidět, ale tentokrát se nedostaví. Vůbec mě to nepřekvapuje, děje se mi často, že přede mnou moře a oceány své nejlepší kousky dlouho schovávají. Na žraloka kladivouna jsem čekala snad deset let, majestátního měsíčníka jsem nepotkala – na rozdíl od mých přátel, dodnes. Ale absence tuleně vůbec neželím. I tak mi Atlantik, jenž Madeiru omývá, nabídl dokonalou rybí polévku.
Větší než obvykle
Poznávám spoustu exemplářů, jaké znám ze Středozemního moře, tyhle jsou však větší, blahobytnější. Hejna svižných makrel, barevní nenažraní ploskozubci, nehybné ropušnice se zlověstným kukučem a štíhlé murény zvědavě vykukující z každé druhé skuliny. Jestli nějakého gurmána napadne, zda jsem v tom mumraji zahlédla též dravou espadu, rybu typickou právě pro Madeiru, tak nemohu sloužit. Žije totiž v obrovských hloubkách, odkud je také speciálním způsoben lovena. Proto má tak vykulené oči, když ji vidíte na rybím trhu. Způsobil to obrovský rozdíl tlaku mezi hloubkou a na hladině. O tom už ale naštěstí živočich neví, protože jak ji rybáři rychle táhnou ze dna nahoru, přijde o život dřív, než její tělo pleskne o palubu lodi.
Tkaninčnice atlantské, jak se espada oficiálně jmenuje, je mi upřímně líto. Ale přiznávám, jakmile mi přistane na talíři, zapomenu na přátelství s rybami pod vodou a pustím se do lahodného bílého masa téměř bez kostí. Podává se většinou v těstíčku zapečená se smaženými banány, jejichž speciální druh roste na Madeiře úplně všude.
Špatné svědomí mi pomáhá zahnat také vynikající madeirské víno, Francouzi prominou, lepší červené jsem dosud neochutnala. Víno je příjemně nekomplikované, ale zároveň mě ohromilo dosud nepoznanou chutí a silným prožitkem. Je znát, že vyrostlo ve zdejší zemi. Ta na mě totiž zapůsobila úplně stejně.
