V Kunratickém lese se opět konal legendární závod Velká kunratická. Již po 82. Na trať dlouhou tři kilometry se vydalo téměř dva a půl tisíce běžců, stejně s nimi i já.
Jednalo se o můj už třetí a zároveň nejvíce vyhecovaný závod na této trati. Společně se značkou INOV-8 jsme totiž připravili pro čtenáře RUNGO.cz soutěž o boty X-TALON 212, kdy měli za úkol mě v tomto závodě předběhnout, a být tak ve slosování o cenu. Bohužel právě toto hecování mě dovedlo v tréninku do takových otáček, že jsem si pouhých čtrnáct dní před startem natáhl stehenní sval.
Na start závodu jsem se stavěl s téměř zhojenou nohou zavázanou obinadlem a nervozitou o poznání větší než obvykle.
Pro Velkou kunratickou typický intervalový start, vždy dva běžci po deseti sekundách, rychle odsýpal. Tak tak jsme se stačili představit se svým spoluběžcem Jardou a už nám pořadatelé odpočítávali: „Tři ... dva ... jedna ... start!“
Start! Mám jako vždy temno před očima, zařazuji se za Jardu a makám k prvnímu brodu. Držím se ho zuby nehty, takže zpočátku neregistruji náš úprk špatným směrem. Po několika metrech se s drobnou ztrátou vracíme na naši trasu a stoupáme do prvního kopečku.
Velká kunratická
|
Na vrcholu dvacetiprocentního stoupání zjišťuji svůj druhý kiks. Zapomněl jsem do kopce dobře dýchat. Při dlouhém seběhu k druhému brodu tak zklidňuji dech a snažím se srovnat tepovku.
Skok přes vodu a hurá do nejprudšího stoupání. Připadám si jako středověký útočník. Škrábu se pomalu, ale vytrvale po čtyřech k Hrádku. Zdá se mi, že s každým jedním metrem vzdálenosti nabírám i jeden výškový. Při pohledu zpět vidím na začátku kopce přítelkyni Soňu, jak se do něj též zakusuje. Nesmím se ale zdržovat, tady už mohu běžet.
Pár metrů rovinky a teď dolů, dělám co můžu, ale poprvé cítím, jak mě limituje zranění nohy. Nemůžu se do seběhu položit, každý dopad bolí jako píchnutí nožem. Boty mě sice drží dokonale, ale nohy ne. Jsem šťastný, když konečně skáču do vody na třetím brodu.
Tentokrát není čas se ani vydýchat a jdu na třetí kopec. Ten sice není tak prudký jako Hrádek, přesto mě stojí mnohem více sil, než bych si přál. Vím, že bych se měl šetřit. Čeká mě ještě druhá půlka trasy, tedy dlouhý rychlý úsek, kde se dá získat i několik minut.
Přecházím sice do běhu hned na hraně kopce, ale nejde to. Po rovině ještě dokáži držet tempo těsně nad čtyři minuty na kilometr, ale běžet dolů do cíle zvládám nakonec jen se skřípěním zubů. Poslední metry. Kamarádi na mě křičí a hecují mě, pokouším se o sprint a nechávám za sebou tři běžce.
Je tady cíl, 19:09, o deset sekund pomaleji než loni. Je to pro mě zklamání. Po dvou minutách ale dobíhá moje přítelkyně. Ta svou první Velkou kunratickou zvládla s naprostým přehledem, v čase 21:49. Jsem na ni pyšný!
Velká kunratická se pro mě od první účasti stala vášní. Je to svérázný závod, kde běží každý sám za sebe, scházejí se tady běžci zvyklí běhat maratony i sprinty. Každý si tady najde to své. Proto se sem za rok zase vrátím, připravenější a silnější.
Vyhodnocení soutěže očekávejte ve středu na našem webu www.rungo.cz.
