Jak jsem vyzvala samu sebe

  16:20aktualizováno  16:20
Stojím na startu Horské výzvy v Krkonoších. Je to výzva pro mé tělo, ale mnohem více tuším, že to bude výzva pro mou hlavu. Plácám si se ségrou, zapínám hodinky, pár úsměvů do foťáků a jde se na věc.

| foto: Lucie Machálkovápro iDNES.cz

Hned ze startu je tu lahodné dvoukilometrové stoupání. Běžci i dogtrekaři se valí okolo a mně to drhne. Stoupání hned ze startu mi nesedí, lýtka tuhnou, ve spáncích tepe. Konečně horizont a aspoň chvíle oddechu. Ale ani pak to není ideální, mám pocit, že mi ujel vlak. Běžci jsou pryč, lidi kolem mě chodí a já chodím také. Ale vždyť jsem chtěla běžet... Tohle přece ještě nejsou žádné kopečky. Piju, zobnu čokoládu a mírné klesání mi konečně dovolí běžet. Had závodníků se pořádně natáhnul. Za sebe se raději nedívám a klušu si to krkonošskými chodníčky.

„Vy jste sportovci?“ Ptá se náhodný kolemjdoucí. „Ne, my jsme blázni. To víte, to byl takový blbý nápad.“ Odvětí pán běžící těsně za mnou. Stále stoupám, střídám chůzi s pomalým během, hlavou se mi honí spousta věcí. Třeba to, proč jsem ty kopce více netrénovala. A cesta pak najednou klesá a klesá docela dlouho. Otevírají se nádherné výhledy do okolní krajiny, vidím chaloupky, sjezdovku, nějaký hotel a cesta se opravdu prudce svažuje. Seběh do Špindlerova Mlýna! Osmnáctý kilometr! Občerstvovačka! Polovina trati za mnou. Vykukuje sluníčko, restaurace se zahrádkami ve Špindlu otevírají, návštěvníci si užívají krásnou zářijovou sobotu a já si tu běžím svůj závod. Je to zvláštní. Na kontrole se v klidu napiju a najím. Zkusím coca-colu, je tak sladká, že by mi mohla pomoct. Už ale nemůžu pomoct pánovi, který si sundává boty a přemýšlí, jestli nemá běžet raději bosky.

Vybíhám ze Špindlu a přede mnou kopec jako blázen. Byla jsem před ním varována. Ploužím se do šíleného krpálu, schne mi v puse, slunce zrovna docela peče. Kopec vyjdu společně se dvěma dalšími běžkyněmi. Básní o pivku a dobrém jídle. Lidé okolo z nás tahají moudra o tom, co to vlastně běžíme. Jejich slova podpory a obdivu pomáhají alespoň na pár vteřin. Pak asi kilometr běžím a pak několik kilometrů jdu. Najednou si nemůžu vzpomenout, jak daleko je další občerstvovačka. 25., nebo 27. kilometr? Modlím se, ať je to ta dřívější varianta!

Předbíhám jednu běžkyni a pak jsem sama. Ujišťuju se. Určitě to bude ten 25. kilometr! Ploužím se metr za metrem, vůbec to neutíká, cítím, že tu hodně ztrácím. Ale myslím i na to, že tohle je poslední stoupání. Pak už jen rovinka a klesání do Pece. Prostě jednou to skončit musí. Vidím nějaký památník, potkávám čím dál více turistů a utrpení je konec. Kozí hřbety jsou tu a já se snažím rozeběhnout bolavé tělo. Šíleně mě bolí chodidla. Musím vypadat komicky, snažím se opatrně došlapovat, jen aby to nebolelo. „Vydržte, za chvilku máte občerstvovačku.“Povídá mi jedna paní u studánky.

Vlije mi to spoustu energie. Lidí přibývá a už vidím Luční boudu. Fouká, dám si horký čaj, něco sladkého a prohodím pár slov s dobrovolníky. Nechci prochladnout, tak vyrážím dál, jdu a u toho ještě žvýkám. Nohy už ale tancují a chtějí běžet. Konečně je tu totiž krásný rovinatý terén, vlevo Polsko, před nosem Sněžka, v okolí rašeliniště, výhledy jsou nádherné. Provoz houstne, takže neběžím ani moc rychle a můžu se koukat po okolí. Pod Sněžkou jsou úplné davy. Děkuji organizátorům, že nahoru už neběžíme. Zdá se mi to hrozně vysoko. Hlavně v tom procesí najít odbočku na cestu dolů. Nerada bych se zatoulala.

Líbil se vám článek?

Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí.

Sbíhám Obřím dolem, kličkuji mezi turisty mířícími dolů i nahoru. „Ona běží! Pojď na stranu!“ Místy se tvoří zácpy, nejde to tak rychle. Terén je náročný, dávám si pozor, abych někde neupadla. Na 30. kilometru mám tu nejprudší část za sebou a volám kamarádovi. „Šéfe, 30. kilometr, můžete vyrazit do cíle.“ Dozvídám se, že ségra už doběhla! Zbývá mi pět kilometrů a já mám pocit, že to už je na pohodu. Tohle přece zvládnu.

Předbíhám závodníky, kteří jdou. Do cíle mě žene vidina konce. V hlavě si spřádám plány, jak zamakat, aby to bylo příště lepší. Vypadá to, že bude i nějaké příště! Čím dál častěji se objevují chaloupky a restaurace. Nabídkové cedule lákají na kyselo, borůvkové knedlíky nebo zmrzlinu. Sbíhám do Pece. Slyším hudbu a všeobecné veselí. Na plácku vedle cesty koncertuje Xindl X, lidé si užívají krásného počasí a já pořád běžím svůj závod. Sem tam někdo zatleská a povzbudí, potkávám další závodníky, kteří už to mají dávno za sebou. Vidím kamaráda a kamarádku, kteří na mě čekají, aby mě doprovodili na posledním kilometru. Neskuteční! Sami mají za sebou sedmdesátikilometrovou trasu se stříbrnou tečkou, trochu se prospali a teď tu jsou se mnou a dodávají mi hrozně moc energie. On ten poslední kilometr je totiž do kopce. A hrozně moc bolí. Běžíme, ale cítím, že tuhnu. Vnímám všechno, co mi říkají, ale nohy už nespolupracují. Chvilku vydechnu a přejdu do chůze. Poslední metry ale zase běžím a už vidím ségru, které mi mává těsně za cílem. Je tu konec!

Můj první horský závod, první takhle dlouhý závod mi dal spoustu emocí. Ještě teď je zpracovávám a dochází mi, že to byl vlastně dobrý závod. Chtěla jsem ho dokončit a možná si ho i trochu užít. A to se určitě povedlo!

Napište svůj článek i VY

Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy.

Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

Psaní o běhání je někdy náročné.

Psaní o běhání je někdy náročné.

Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů.

Marek

NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!!

Autor:

Nejčtenější

Falešná lékařka prováděla plastické operace a zohyzdila několik lidí

Falešná lékařka Alyona Verdyová operovala desítky lidí.

Alyona Verdyová se vydávala za lékařku a operovala desítky lidí, aniž by vystudovala lékařskou školu. Pacienty...

Když se mu bráním, jsem dolámaná. Ve Výměně manželek tekly slzy

Kristýna se synem Markem a její přítel Pavel žijí v Liberci.

„Přijedeme domů, sbalím si věci a odcházím. S herečkou nebudu,“ končil tentokrát televizní Výměnu manželek Pavel (30)....

Alkoholička ležela měsíc ve výkalech, teď čeká dítě a pomáhá závislým

Jessica Landonová

Devětatřicetiletá Jessica Landonová čeká svého prvního potomka a prožívá nejkrásnější životní období. Před pár lety...

Příběh Marka: S milenkou čekám dítě, ale chci zůstat s rodinou

Ilustrační snímek

Můj mimomanželský vztah nezůstal bez následků, milenka otěhotněla. I když ji mám rád a o dítě se chci postarat, nemohu...

Nebrala antikoncepci, aby neztloustla, tak se v sedmnácti stala matkou

„Martinka nechtěla brát antikoncepci, aby nebyla tlustá, tak čekáme miminko,“...

V dalším pokračování Malých lásek jste tentokrát mohli vidět nejen nejmladší rodičku celé série, teprve sedmnáctiletou...

Další z rubriky

Dlouhodobé záněty mohou poškodit oči, srdce i klouby, řekl stomatolog

Ilustrační snímek

Dlouhodobý zánět dásní může zavinit infarkt. Pravidelné kontroly i zdravá životospráva jsou prevencí proti vzniku...

Zprvu jsem dietu před okolím tajila, říká žena, která zhubla 27 kilogramů

Jiřina Sedlmajerová zhubla 27 kilogramů.

Jiřina vaří v mateřské školce, se zdravým jídelníčkem pro sebe si však hodně dlouho neuměla poradit. Nakonec jí...

Od klidu ke kocovině: co se děje ve vašem těle, když pijete alkohol

šumivé víno, ilustrace

Pocit úlevy, okamžiky zbavené všech problémů, točící se místnost, komplikované skládání vět a kocovina. Když si jeden...

Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku
Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku

Na 7. září připadá Světový den Duchennovy svalové dystrofie. Tímto vzácným genetickým onemocněním trpí i Jaroslav, který je v současnosti plně odkázaný na pomoc druhých.

Databáze nemocí

Najdete na iDNES.cz