Před několika lety se mi vidění výrazně začalo zhoršovat kvůli šedému zákalu a s tím souvisejícími komplikacemi. Během roku jsem prakticky oslepla.
Viděla jsem vlastně jenom bílou mlhu a občas nějaké barevné skvrny. To už mi nestačilo ani k tomu, abych se orientovala v prostoru, vlastně mi to orientaci spíš ještě komplikovalo. Bylo to horší den po dni a já byla vděčná za každý okamžik, kdy jsem ještě mohla vidět aspoň světlo. Nedá se ani popsat, jak hrozně se člověk cítí.
S bílou holí
Nezbylo mi než začít chodit s bílou holí a přizpůsobovat práci a vůbec vše své nové situaci. Už jsem se bolestně loučila se vším, co jsem dřív viděla. Opravdu hodně emotivní okamžik pro mě byl, kdy mi došlo, že už sama sebe nikdy neuvidím v zrcadle, že už nikdy nespatřím obličej svého partnera.
Najednou se ve mně všechno zlomilo. Pochopila jsem, že pro mě teď už existují jenom dvě možnosti. Buď se ve dvaačtyřiceti letech definitivně adaptuju na život nevidomého člověka a budu ho vést až do smrti, zvyknu si na to a definitivně se vzdám všech nadějí a vnitřních pocitů, že by to snad někdy šlo nějak napravit. Anebo podstoupím operaci, která by oku mohla dát ještě šanci.
Můj boj s nemocíČlánek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Takhle to zní jednoduše, ale prožívat to, když nevíte, kudy kam, to je mnohem složitější a zejména psychicky náročnější. V těch úvahách mi nakonec vlastně pomohla náhoda. Poté, co jsem navštívila několik pracovišť a žádnou naději ve zdárný výsledek jsem nenašla, jsem náhodou v rádiu zaslechla rozhovor s lékařem Ivanem Fišerem, primářem Centra pro léčbu onemocnění sítnice a sklivce oční kliniky Lexum.
Pochopitelně mě to hodně zajímalo a pan doktor mě zaujal svou odborností. Navíc jsem z něj cítila takový klid a taky velkou dávku profesionality. Proto jsem se rozhodla ještě jednou (a v duchu jsem si řekla, že už naposledy) zkusit se poradit právě s ním, zda by v mém případě byla šance na operaci.
Pro mě zázrak
Už o několik týdnů později jsem po předchozí konzultaci a nezbytných vyšetřeních absolvovala vitrektomii, což je zákrok na sítnici a sklivci, a lensektomii, tedy odstranění zkalené čočky. Vidět jsem začala okamžitě, to bylo fascinující.
Ačkoli jsem panu primáři říkala, že žádný zázrak nečekám, nakonec mám pocit, že jsem zázrak zažila. Jsem nesmírně ráda, že jsou ještě na světě lékaři, kteří nechtějí dělat jen „jednoduché věci“, ale jsou ochotni přistoupit i k těm složitějším a riskantnějším. Takových jsem v posledních letech mnoho nepotkala.
Sice hůř, ale vidím
Jsem panu primářovi vděčná, že v operaci dovedl rozpoznat nejen rizika, ale i naději. Od operace už uplynuly dva roky a já si pořád, každý den, při běžných činnostech, jako jsou vaření nebo vycházky, užívám, že zase vidím.
I když přišla doba pandemie, stihla jsem se ještě vrátit k lyžování, v létě jet na vodu, pozorovat tekoucí řeku a přírodu kolem... Nezáleží na tom, že to všechno vidím o mnoho hůř než většina ostatních lidí, ale vidím to. Nevadí mi, že nedokážu vidět úplně každý list, ale zelená je prostě zelená a oheň je oheň.
Názor odborníkaMUDr. Ivan Fišer, klinika Lexum Tento zákrok, který jsem pacientce prováděl, byl z hlediska komplikované diagnózy a obtížnosti skutečně unikátní, zejména kvůli prakticky neprůhledné rohovce a mizivé viditelnosti. Velmi mě těší, že jsme na naší klinice schopni úspěšně operovat i takové vady a onemocnění, které pro pacienty ještě v poměrně nedávné době znamenaly prakticky doživotní slepotu. |
