Na rozhovor jste přijela na invalidním vozíku s ohromným pugétem květin v náručí, který jste vlastnoručně vyrobila. Jak to, že dokážete uvázat tak nádhernou kytku, i když nevidíte?
Je to věc vnímání ostatními smysly, které se u mě od té doby, co jsem oslepla, nějak vyvíjejí. U vázání květin je důležitý hlavně hmat. Musím si hlídat výšky jednotlivých květin, kam a jak je dávám. Při každém uložení květu do vazby si ho osahám, jak mi to sedí. Samozřejmě si musím pamatovat, jak jednotlivé květiny skládám k sobě, abych neměla třeba tři růžičky u sebe, ale aby byly správně rozdělené. Je to hodně i věc paměti.
Už jsem měla i značku na noze pod kolenem, podstoupila jsem však ještě terapii larvami. Sestřičky říkaly, že spousta pacientů, když vidí naživo jejich hemžení v ráně, si s sebou nese trvalé psychické následky. Já jsem byla ve výhodě.
