Nikdy nezapomenu na ta slova, která mi v den mých narozenin doktorka na Cardiffské klinice v jižním Walesu řekla: ''Je mi to moc líto Lenko, přišly výsledky z biopsie a je to rakovina." Naštěstí jsem při vyřčení diagnózy lékařkou měla po svém boku partnera, který mě držel pevně za ruku, a i když vypadal mnohem vyrovnaněji než já, věděla jsem, že i on byl v obrovském šoku.
Říkala jsem si, že to přeci nemůže být pravda, že se spletli. Určitě to jsou výsledky někoho jiného a omylem došlo k záměně vzorků, to se přeci stává. Připadala jsem si jako ve špatném snu. Dodnes nevím, o čem jsme si s paní doktorkou ten den povídaly. Vše se odehrávalo jakoby mimo mě. V hlavě mi zněla tvrzení: „Jsi mladá a zdravá, není se čeho bát. Žádná historie v rodině, to bude jen cysta. To nemůže být rakovina.“
Článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Mé vědomí se zpět pomalu vracelo k paní doktorce. Pamatuju si, že měla příjemně teplý pohled a klidný hlas. Jako matka mluvící ke své dceři se mi snažila vysvětlit, že ještě není konec a dokonce mé šance na úplné uzdravení jsou veliké. Do této chvíle jsem o rakovině nevěděla vůbec nic, snad jen to, že se na ni umírá.
Operace a chemoterapie na čas zabraly
Bylo těžké vytočit čísla mých přátel a daleko těžší zavolat mamince a přiznávám se, že jsem nebyla schopna zavolat bratrovi, ke kterému jsem vždycky měla velmi blízko. Každého z mého okolí se zmocnila panika a nikdo jsme přesně nevěděli, jak se tomu všemu postavit.
Rozhodla jsem se zůstat v zahraničí a žít dál, jak jsem byla zvyklá. Nechtěla jsem nic zásadního měnit, byl to můj způsob, jak se s tím vším poprat. Dokončila jsem úspěšně bakalářský titul na vysoké škole, dál chodila do práce, pokud mi bylo dobře. Jsem dodnes vděčná, že i když ne všichni s mým rozhodnutím souhlasili, respektovali ho a byli mi nablízku. Svůj boj jsem nesla, myslím si, statečně.
Absolvovala jsem operaci, kdy mi byla odstraněna bulka, ukončila úspěšně chemoterapie a ozařování a pomalu se začala vracet do normálního života. Vlasy mi začaly růst, bledá pleť pomalu dostávala barvu. Vše vypadalo velmi slibně a já si pomalu začala plánovat budoucnost.
Objevily se metastázy
O dva roky později přišla rána daleko tvrdší a zákeřnější. Začala jsem být z ničeho nic unavenější, chtělo se mi pořád spát. Ztrácela jsem chuť k jídlu, a když už jsem něco snědla, bylo mi těžko. Paradoxně mě opět rakovina nenapadla, podezření jsem měla na žlučník. Nastal kolotoč různých testů. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat.
Snažím se užívat každý den svého života, říká Lenka
Rakovina byla zpět a tentokrát s metastázami do jater, plic a pánevní kosti. Budoucnost opět velmi nejistá. Tentokrát s diagnózou - rakovina ve IV. stadiu, žádné V. stadium neexistuje. Moje první otázka byla: „Jak dlouho mi zbývá?“
Můj boj začal znovu a tak je tomu dodnes. Zatím chemoterapie fungují, ale to se může bohužel velmi rychle změnit. Podstoupila jsem již několik operací. Měsíčně dostávám injekce do břicha a beru léky na úplné zablokování tvorby estrogenu v mém těle. Chemoterapie budu mít v různých intervalech až do konce života.
Snažím se žít naplno
Není to vůbec lehké a stále se učím s tím vším žít. Mladý člověk je úplně jinak nastavený - život má mít před sebou a ne se blížit k cílové rovince. Jak se z toho všeho nezbláznit? Kolikrát se budím uprostřed noci s obrovským strachem, co bude dál, jak to všechno zvládnu?
Musela jsem od základu překopat své myšlení. Soustředit se na to důležité a podstatné. Rozhodla jsem se, že i když mám rakovinu a nemám žádnou kontrolu nad tím, co provede s mým tělem, nedovolím, aby negativně ovlivnila a změnila mou osobnost. Odmítám se zamknout v bublině sebelítosti. Pokud to jde a je mi dobře, užívám si každého dne.
Hodně cestuji, stále lyžuji a neomezuji se v žádné sportovní aktivitě. I když jsem zažila období, kdy jsem nebyla schopna vstát z postele, dnes už vím, že se to může velmi rychle změnit a opět zasvítí sluníčko a já se nadechnu čerstvého vzduchu a řeknu si, jak je ten život krásný. Není to ale příběh jen o mně. Bez mé rodiny, přátel a fenky Elly bych to určitě nezvládla. Prožívají to celé se mnou a je to naše společná cesta.
Mám veliké štěstí na svůj onkologický tým lékařů a terapeutů, kteří se o mě ukázkově starají. Jsem vděčná za jejich lidský přístup a trpělivost. Potkala jsem na své cestě tolik úžasných lidí, a to jak ve Walesu, tak i u nás v Čechách.
Jsem moc vděčná, že přesto všechno, co mě potkalo a stále potkává, jsem neztratila sama sebe. Kolem mě se děje tolik krásného a pozitivního. Stačí jen otevřít oči a nechat se strhnout. Miluju svůj život a hodlám si ho užít až do posledního momentu! Nikdo nevíme, co nás potká zítra. Všichni si zasloužíme naději, bez ohledu na to, jak bezvýchodná se naše situace může zdát. Žiju přítomností, a ať už vše dopadne jakkoliv, budu vždycky vítěz.
