Tehdy mě lékařka na sonografu ujistila, že o nic nejde, tak jsem byla i tentokrát klidná. Když mi po novém vyšetření přišel korespondenční lístek, že se mám dostavit pro nejasný výsledek, jela jsem opět beze strachu. Až tam jsem zjistila, co tím mysleli: podezřelý výsledek.
Následovala biopsie v Novém Jičíně, kde se mě tamní lékař snažil uklidnit, ale já už jsem z toho neměla úplně dobrý pocit. Za týden brzy ráno, zrovna jsem chtěla jít do práce, zazvonil telefon. Když jsem poznala číslo nemocnice, začalo mi bušit srdce. Oprávněně, volal lékař opavské nemocnice, aby mi řekl, že jim už došel výsledek. A není dobrý, vzorky jsou zhoubné.
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Nevěřila jsem, doufala jsem v omyl, volala jsem přímo do laboratoře, ale slyšela znovu totéž. Druhý den na konzultaci jsem se dozvěděla alespoň to, že karcinom je v počátečním stadiu, prý bude stačit operace a tím to vše skončí. Do tří měsíců jsem měla být zpátky v práci.
Doma jsem to řekla manželovi a synovi. Dcera měla v té době těsně před maturitou, a tak jsme jí vše vysvětlili později, po zkouškách, ale ani pak nebylo třeba mluvit dlouho. Tušila to, viděla ten korespondenční lístek. Ani s manželem jsme o nemoci moc nemluvili, možná to tak bylo lepší. Ale syn byl z toho nešťastný, nakonec jsem já utěšovala jeho, vysvětlovala mu, že jsem ráda, že neonemocněl někdo z mých blízkých.
Do Brna na operaci
Musela jsem na sérii konzultací do Brna, kde konečně padlo rozhodnutí o operaci. Proběhla dobře, jen rána se nehojila, jak měla, pobyt v nemocnici se protáhl. Po 14 dnech jsem od sestřičky dostala propouštěcí zprávu a těšila se domů.
Sedla jsem do auta a začala číst. To jsem neměla dělat. Když jsem si přečetla výsledek z histologie, zatrnulo mi, měla jsem načteno, a tak jsem leccos chápala. Chtěla jsem se vrátit a ptát se, měla jsem spousty otázek! Proč mi nikdo nic nevysvětlil? Až za dlouhé čtyři dny mne můj ošetřující lékař seznámil s výsledky.
Moje nemoc totiž nebyla jen v začátku (ale aspoň nádor neměl metastáze). Lékaři se proto rozhodli pro chemoterapii i ozařování. Přešla jsem z péče chirurgů k onkologům a kvůli dojíždění jsem se rozhodla léčbu absolvovat na severu Moravy, v Porubě. Čekalo mne šest chemoterapií a poté 30-35 ozařování, takže léčba na tři čtvrtě roku.
A pak jsem se dozvěděla i to, že přijdu v důsledku léčby o vlasy. S poukazem na paruku jsem zamířila do zdravotnických potřeb. Nosila jsem mikádo a nechtěla jsem, aby to bylo hned poznat. Tady ale měli minimální výběr, navíc samé krátké střihy.
V nákupním centru byl výběr sice větší, ale ani tam jsem svoje mikádo nenašla, a to ani nemluvím o cenách. Nechápala jsem, že Ostrava, tak velké město, nemá žádnou speciální prodejnu zaměřenou na ženy v onkologické léčbě, v Brně jsem se totiž s takovou setkala.
Nikdy nezapomenu na manželův výraz tváře, když mě vezl na první chemoterapii, na ten strach v očích, když se se mnou loučil. Tohle období bylo pro naši rodinu tou největší zkouškou, žasla jsem, jak muž i děti tohle období zvládali: manžel vařil, nakupoval, nic mu nebylo zatěžko. Vozil mě na kontroly a pak i každodenně sedm týdnů na ozařování.
Děti pomáhaly, jak jen to šlo. Přestože mámě bylo víc než 70 let, vařila mi během pracovního týdne a táta (ač sám byl nemocný) mi zase říkal: "Alen, neboj se, já vím, že to dobře dopadne."
Alena Václavíková žije ve Štěpánkovicích s manželem a dvěma už odrůstajícími dětmi. Uzdravila se z rakoviny prsu a své zkušenosti vložila do poradenského centra nejen pro onkologické pacienty ALoENA. S ním také získala zvláštní cenu severomoravské poroty v podnikatelské soutěži Rozjezdy 2013. |
Když jsem měla za sebou druhou chemoterapii, posteskla jsem si, že ještě čtyři a mám to za sebou, a dcera mě opravila: "Mami, už jenom čtyři." Stačilo vyměnit slovíčko.
A co dál?
Najednou jsem stála na konci léčby. Od operace uběhlo 10 měsíců, ale já měla pocit, že to bylo 20 let. Byla jsem unavená, bolesti v kostech neustávaly a hlavou se mi honil strach, zda bolesti nejsou příznakem další rakoviny.
Smutné je, že většina lidí vás hodnotí podle toho, jak vypadáte navenek a ani je moc nezajímá, jak se cítíte uvnitř. S bolestmi mi nepomohly ani lázně. Až po rehabilitačním pobytu v Chuchelné jsem se začala cítit malinko lépe a přesto, že jsem byla opět mezi nemocnými, nijak mi to nevadilo, našla jsem mezi nimi pár nových přátel. Bolestí jsem se nakonec zbavila díky přírodním produktům.
Přemýšlela jsem, co bude dál, až se vrátím po takové době do práce. Musela jsem si přiznat, i když jsem svou práci dělala ráda 25 let, představa návratu mezi čísla, zákony a vyhlášky mě děsila. Už v průběhu léčby mě napadlo zřídit v Ostravě prodejnu pro ženy po operaci prsu, teď jsem se k této myšlence vrátila.
Moje ALoENA (spojení mého jména a Aloe Vera, která mě provázela celou léčbou) stojí už 7 měsíců na půl cesty mezi Opavou a Ostravou v Hlučíně. A jsou v ní nejen paruky, ale i přírodní produkty vhodné v době chemoterapie a ozařování nebo přírodní doplňky pro lepší zažívání, můžete využít i zdravotní a výživové poradenství. A protože jsem to vše zažila na vlastní kůži, mohu pomoci radou i pochopením.
Můj táta měl pravdu, vše dobře dopadlo, já svůj boj vyhrála. Tátova nemoc však byla silnější než on a v době, kdy já už měla vše za sebou, on své nemoci podlehl a já mu ani nemohla říct o svém záměru…
