Potíže jsem měla třeba na schodech v metru, kdy jsem se zadýchávala víc než senioři. Ale vždycky jsem to přičítala tomu, že necvičím a nejsem zrovna ve formě. Ovšem když se můj stav postupně zhoršoval, zasáhla maminka.
Můj boj s nemocíČlánek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
S obavami sledovala, jak se zadýchávám u běžných činností tak, že mi bylo na omdlení. Víceméně proti mé vůli mě dotlačila na vyšetření na kardiologii v Motole.
Včasná diagnóza
Lékaři měli okamžitě řadu podezření a testy potvrdily diagnózu plicní arteriální hypertenze. S tou mě poté odeslali do péče profesora Pavla Jansy z Všeobecné fakultní nemocnice, který se o mě stará dodnes.
Okamžitě mi nasadil léčbu ve formě tablet, na kterých jsem nakonec vydržela fungovat celkem pět let. Pomohly mi od zadýchávání, a přestože mě tohoto problému úplně nezbavily, alespoň jsem mohla normálně žít. Díky léčbě jsem byla schopná vést příjemný život: hudební festivaly, výlety, dovolené. Se sestrou a maminkou jsme si otevřely první kočičí kavárnu v Praze.
Konec podnikání
Bohužel, opět zasáhla moje nemoc. Postupně jsem se o kavárnu začala starat sama a přestávala jsem to zvládat. Kombinace námahy, stresu a zhoršující se choroby už mi nedovolila v podnikání pokračovat.
Zase jsem se začala hodně zadýchávat a cítila jsem, že to není dobré. Mnohdy jsem například spala s rozsvíceným světlem, protože jsem byla příliš zadýchaná, než abych vstala a šla ho zhasnout. Takže jsem úspěšný podnik nakonec musela prodat.
Úspěšný zákrok
Moje obavy byly oprávněné, lékaři potvrdili zhoršující se zdravotní stav a přistoupili k zavedení infuzní pumpy přímo do žíly, která mi vede do srdce. Ta mi automaticky dávkuje léky. Sice jsem se před zákrokem strašně bála, ale je pravda, že hned poté jsem se začala cítit lépe a můj stav se postupně stále zlepšoval až k pocitu, jako kdybych vlastně žádnou nemoc neměla. Celou dobu jsem si dávala výzvy, kterým se pacienti s touto diagnózou spíše vyhýbají.
Lezla jsem po horách, létala letadlem, cestovala. Ve 28 letech jsem si řekla, že buď zkusím otěhotnět teď, nebo nikdy. A ono to vyšlo. Mám dvouapůlroční holčičku a s partnerem už plánujeme, co všechno s ní podnikneme a kam se vypravíme.
Závěr těhotenství byl trochu náročnější, ale nemoc už se díky léčbě opět stabilizovala a já mohu normálně fungovat. Navíc mám pocit, že jsem v mateřství ještě aktivnější než dřív. Tak doufám, že mi to dlouho vydrží.
Plicní arteriální hypertenzeTato nevyléčitelná choroba vede ke zvýšené námaze pravé komory srdeční, která se postupně zvětšuje, což může časem způsobit až její selhání. Zároveň se v těle nedostatečně okysličuje krev, proto pacienti trpí dušností, únavou nebo závratěmi a mdlobami. Postižení také často mají namodralé rty a kůži a trpí otoky kotníků i nohou. |
