Připadalo mi to jako správné rozhodnutí stát se dobrovolným dárcem krve. Když jsem odcházel z transfuzní stanice jednoho okresního města, vždycky jsem měl dobrý pocit "anonymního hrdiny", že jsem udělal správnou věc.
Pozor, běžte na vyšetření
Jenže můj dobrý pocit vydržel jen pár let. Bylo mi asi třicet, když mi z transfuzní stanice přišlo oznámení, že poslední jaterní testy vyšly špatně, ať si dojdu na vyšetření ke specialistovi. Ten mi potvrdil zvýšené hodnoty a nařídil asi měsíční léčbu. Podle doktora jsem mohl například prodělat žloutenku, aniž bych o tom věděl.
Po měsíci už byly testy v normálu a poslední odběry krve na prověření už jsem bral jako formalitu. Jenže testy opět ukázaly, že problém s játry se znovu vrátil, že to léčba jen utlumila. Dostal jsem doporučení k uznávanému specialistovi do Prahy, který měl k dispozici modernější, přesné přístroje a metody než okresní lékař.
Pražský specialista mi po prvních vyšetřeních sdělil, že má játra špatně odbourávají tuk. Mám prý smůlu. Nejspíš jsem tuto nepříjemnost zdědil ve svých genech. Nasadil mi léky, které podporují činnost jater, a doporučil mi střídmé jídlo, pokud možno bez tuku, konec s alkoholem a další "příjemné" věci.
Chodil jsem na pravidelné kontroly, můj stav se nezhoršoval, ale nebyl ideální. Mezitím jsem se kvůli práci přestěhoval do Prahy, takže jsem to ke svému "játrovému" doktorovi neměl tak daleko.
Smířil jsem se s tím, že má játra už nebudou nikdy zdravá. Na druhou stranu jsem byl rád, že jsem byl dárcem krve. Kdybych nedával krev, na jaterní chorobu bych nepřišel.
Vysoký tlak, cukr, cholesterol…
Jenže jen co jsem se smířil s chorobou jater, přišly další nepříjemné zprávy. Doktor mi začínal pravidelně měřit zvýšený tlak, taky hladina cukru se zvýšila, taky cholesterol začal atakovat doporučenou hladinu.
A hodnoty šly výš a výš… Stejně jako má váha. Od vysoké školy jsem přibral asi deset kilo. K práškům na játra se přidaly léky na cukr, léky na vysoký tlak. Ve čtyřiceti letech se ze mě stala chodící lékárna. "Máte metabolický syndrom," oznámil mi můj doktor. Mám prostě smůlu. Zdědil jsem to v genech, stejně jako ta nefungující játra.
Infarkt? Mrtvice?
Říká se tomu také choroba z blahobytu. Je to vlastně komplex civilizačních chorob, o nichž člověk ani nemusí vědět, které ovšem mohou skončit tragicky – infarktem nebo mozkovou mrtvicí.
Takže vlastně mám štěstí v neštěstí. Spousta lidí ani neví o tom, že metabolický syndrom mají. Já to vím. Je to choroba, která nebolí. Po celé roky je ukrytá, a pak udeří.
Jejím dalším, nejviditelnějším znakem je nadváha nebo vyšší stádium – obezita. Jenže kdo by dneska kvůli pár kilogramům navíc chodil k doktorovi?
Pilulka před tragédií neochrání
Beru sice prášky, ale moc dobře vím, že pilulky jen snižují riziko, které přede mnou je. O své diagnóze metabolický syndrom jsem se dozvěděl docela nedávno, ale už se snažím s tím něco dělat.
Začal jsem znovu pravidelně běhat, stejně jako před dvaceti lety na vysoké škole. Abych zhubnul aspoň pár kilo, posílil tělo, snížil zdravotní riziko.
Naštěstí jsem nikdy nekouřil, takže tuhle překážku s odvykáním překonávat nemusím. Takřka jsem přestal chodit do hospody na pivo. Napiju se jen výjimečně. Tvrdý alkohol jsem zrušil úplně.
Mastná, těžká jídla jsem vyškrtnul ze svého jídelníčku. Kachnu, husu si dám jen o Vánocích. Jím mnohem víc zeleniny, ovoce, snažím se dodržovat pravidelný jídelníček. Prostě se snažím stravovat zdravě.
Vím, že už můj život nikdy nebude takový, jako byl. Možná už není tak "zábavný" jako dřív. Ale žiju. A chci si život užít i s omezením, které mám.
|
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
