Až na vzácné výjimky však žijí v anonymitě a o své chorobě nemluví. I téměř po dvaceti letech, co je nemoc známá, se bojí reakce okolí.
"Myslel jsem bláhově, že už se snad prolomily bariéry. Že všichni vědí, že existují jen tři možnosti přenosu: sexuální či krevní cesta a přenos infekce z matky na plod," říká tajemník České společnosti AIDS pomoc Miroslav Hlavatý.
Pracuje jako ředitel Domu světla v pražském Karlíně, což je útočiště pro HIV pozitivní, a pokazil se mu počítač. "Vzal jsem Zlaté stránky a hledal nejbližší firmu. Když jsem pak muži v aparátu začal diktovat název naší společnosti, řekl: Moment, vy jste ten barák na kraji Karlína. Tak to bude problém," líčí.
Hlavatý dal muži dlouhou přednášku, jak se virus přenáší. Nabídl mu i exkluzivní smlouvu na opravu počítačů, kdykoli se pokazí. "Odmítl a řekl, že mají práci jinde. Nakonec přiznal, že má strach."
Nebyl to prý jediný příklad. Někteří se bojí lidem z Domu světla podat ruku, nechat si od nich uvařit kávu. "Chtěli jsme otevřít kavárnu pro veřejnost, podobná Positive Café existují všude ve světě, ale vzdali jsme to. Kdo by sem chodil?" ptá se.
A popisuje další příklad: V základní škole v Chotěboři letos v září souhlasili s besedou dětí s HIV pozitivním. Ale s jednou podmínkou: zůstane od dětí vzdálen pět metrů a nebude rozdávat žádné propagační materiály. Zástupci školy uvedli, že to tak chtěli rodiče.
Léčba přijde i na milion
Nemocní s HIV či AIDS občas slýchají větu: Plaťte si léčbu, když jste se vlastní vinou nakazili. To by však byl přinejmenším jasný odsudek k smrti. Léčba je účinná, ale velmi drahá.
Lékaři se obávají, že nebudou schopni v budoucnu léčit rostoucí počet pacientů. Nemocní mohou dlouho a kvalitně žít díky takzvaným antiretrovirovým lékům. "Je to jeden z největších úspěchů dneška. Bez nich by mnozí už dávno zemřeli," říká vedoucí lékařka AIDS centra na pražské Bulovce Marie Staňková.
Léky však mají vedlejší účinky, denně je potřeba brát mnoho tabletek a vůči některým se virus stává odolný. Lékaři tak musí sahat po stále nových lécích. Jeden takový, fuzeon, přijde v kombinaci s ostatními až na milion korun ročně. V Česku jsou na něj odkázáni tři pacienti, kteří už nemohou užívat nic jiného.
Ve světě je moderní léčba dostupná jen jednomu z každých deseti lidí, kteří se nakazili virem HIV. Těch zbylých devět, zejména v Africe, bez pomoci umírá.
|
To je ten, co má AIDS! řekla o mně na celý dvůr Je HIV pozitivní, homosexuál a po otci Rom. Vladimír Kováč má prostě všechny předpoklady k tomu, aby okusil, co je diskriminace. Ve svých devětadvaceti letech s ní má bohaté zkušenosti. Ale i s drogami a životem na dně. Jeho příběh s happy endem (prozatím) zní dnes skoro jako pohádka. Do věznice ve Vinařicích se dostal před rokem a půl. "Seděl" za dávný prohřešek. Jaký? "Žádný narkoman se neživí poctivě," vyhýbá se Vladimír konkrétním detailům. Když ho přivezl autobus, přišla sestřička a dozorce jí špitl: To je ten HIV pozitivní. "A ona pak na celý dvůr, nahlas a přede všemi ohlásila mé jméno a zopakovala mou diagnózu," říká. "Izolovali mě jako gaye a HIV pozitivního na samotce a tři měsíce mi házeli jídlo okýnkem. Možná to ale bylo lepší, než kdybych byl na pokoji," uznává. Na tu zkušenost už moc vzpomínat nechce. Kdyby se tam měl vrátit, radši si prý něco udělá. Před dvěma roky se dostal do Domu světla v pražském Karlíně domu, jenž pomáhá lidem s virem HIV či nemocí AIDS, kteří se ocitli na dně. Z klienta se stal postupně pečovatel, jenž se dnes stará o druhé. A taky objíždí školy a na besedách se snaží vysvětlit dětem, co obnáší život s HIV. Jednu zkušenost si odnesl právě z jedné takové školy. V základní škole v Chotěboři musel stát od žáků v "bezpečném" odstupu pěti metrů. "Řekli mi: Žádný kontakt, žádné propagační materiály, protože jsem na ně přece sahal. A taky žádné podání ruky. Rodiče by si to prý nepřáli," konstatuje. HIV pozitivní je tři roky a bere dvanáct léků denně. Nepoznáte to na něm. Milý, usměvavý a na první pohled úplně zdravý kluk. "Každý si představuje, že musím mít fleky na těle a být vyzáblý jako kost a kůže," směje se. Paradoxně mu právě život s HIV dal nový smysl. Nakazil se před lety injekční jehlou, jíž si píchal pervitin. "Mezi narkomany nenajdete přátele," podotýká. "Tam mi hned říkali: Aidsáku! A druhé nabádali: Nesahej na něj, ten je nakaženej." S vlastní rodinou se nestýká, tu novou prý našel v Domě světla. Udělal si i sanitářský kurz. "Jsem vlastně šťastný, protože život dřív, to bylo takové prázdno v hlavě. Taková šance, kterou jsem tady dostal, přichází jednou za život," říká. |
