jsem helikoptérní matka, přesně jak píše paní psycholožka. moji rodiče byli jeden zcela neangažovaný a nezajímající se, druhý naopak libující si ve frustrování dítěte a odmítající většinu dětských přání a proseb o podporu jen tak ze sportu. abych se "zocelila". mé děti jsou už velké. měly krásné dětství, jsou spokojené a vztahy máme hezké (na rozdíl ode mě a mých rodičů). Tak asi tolik. Péčí a láskou toho opravdu pokazíte méně než nezájmem a lhostejností.

K reseni hovadin, jak tu nekdo psal nize - prijde mi, ze driv, kdyz dite neco provedlo, vyresilo se to bud primo s nim nebo rodici a jelo se dal. Dnes, kdyz dite neco provede, je z toho velke halo a tahne se to s nim jeste dlouho a pro ostatni uz ma nalepku divneho ci grazla, apod. Zkratka jako kdyby vymizel selsky rozum a hodnotila se sebemensi "odchylka" od tabulek ci norem. A to uz od skolky.

Jak si má člověk povídat s dítětem, které se cítí jako pes a štěká...

Kolik takových děti znáte? Já ani jedno.

Moc se mi ten rozhovor líbí.

Já jsem třeba díky dětem zjistila, že sledovat některé youtubery je opravdu mnohem větší zábava než relaxace u telky.

"Dřív bylo dané, že otec je živitel a nezpochybnitelná autorita a matka se stará o domácnost a děti, dnes to tak už není." - Tak nevím jaké "dřív" mají na mysli, jak moje mamka tak i babička musely pracovat (někdy i na směny), k tomu se staraly o domácnost a dětí.

to mě taky rozesmálo, to "dřív".

Dříve na děti bylo taky málo času, dneska mi přijde, že se v tom zbytečně moc pitváme a řešíme, a pak pravě není čas na ty děti.

Přesně. My přišli s bratrem ze školy, rodiče v práci, na stole seznam, co máme doma udělat, pak rychle najíst, umejt, spát. Budíček před šestou, večer byl krátkej.