Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Mámina péče už se nedala vydržet, říká Petr. Dětí jako on jsou tisíce

Některé děti prožijí víc, než mohou unést. Ozvat se není snadné. Je potřeba, aby dítě vědělo, kam se může obrátit a kde najde pomoc. Terapeuti se věnují dětem sexuálně zneužívaným, zanedbávaným i ohroženým domácím násilím. Pomozte i vy a nasbírejte kilometry během nebo chůzí na akci Teribear hýbe Prahou.

Pomáháme s Teribearem

Každým kilometrem přispějete 30 korun někomu z desítky okruhů, kde pomáhá Nadace Terezy Maxové dětem. Akce Teribear hýbe Prahou se koná 6.-15. 9. v Praze na Vítkově a přihlásit se můžete zde.

1. Chci pomoci ohroženým těhotným maminkám.

2. Chci pomoci rodinám v nouzi.

3. Chci pomoci maminkám z azylového domu začít znovu.

4. Chci pomoci návratu dětí z ústavů zpět do rodiny.

5. Chci podpořit pěstounskou péči a adopci.

6. Chci pomoci týraným dětem najít cestu z pekla.

7.  Chci pomoci dětem z ústavní výchovy zažít radost z dětství.

8. Chci pomoci mladým lidem z dětského domova studovat.

9.  Chci pomoci zahojit bolavou duši dětí z ústavní výchovy a náhradní rodinné péče.

10. Chci pomoci mladým lidem stát na vlastních nohou.

Teribear

„Máma je fajn, táta taky. Ale když si táta našel tu novou, začal mazec… Máma vyváděla, začala ho kontrolovat, volala mu i několikrát za hodinu, četla SMS i maily. Nedivím se, že se táta odstěhoval. Kdyby to šlo, šel bych taky. Ale to by máma zůstala úplně sama. Říká mi, že jsem její všechno, kdyby o mě přišla, něco si udělá…,“ vypráví jedenáctiletý Petr.

„Jenže péče mámy se už nedá vydržet. Vodí mě každý ráno do školy… Nesmím ani s klukama ven, prej aby se mi něco nestalo… Ještě, že můžu někdy na víkend k tátovi. Táta si všiml, že mám jizvy na rukách. Řekl jsem mu, že mě u babičky poškrábala kočka. Jak mám říct, že někdy, když se cítím fakt mizerně, říznu se a uleví se mi? Mám to vůbec někomu říct?“

Petr si vzpomněl na kamaráda, který mu říkal o Lince důvěry DKC. Prý to není ostuda, dokonce mu s jeho starostí dobře poradili. Petr se nakonec odhodlal zavolat také. 

Teď je v péči psychologa Dětského krizového centra a s oběma rodiči pracují sociální pracovníci. Situace se začíná pomalu stabilizovat, počáteční nedůvěru maminky se podařilo prolomit. Petr už zase smí chodit s kamarády ven. 

Bude však ještě chvíli trvat, než se všichni členové rodiny se situací vyrovnají a začnou spolu normálně komunikovat. Dětí jako Petr jsou tisíce. Dětské krizové centrum dokáže pomoci stovkám z nich.