Stáří. Pro mnoho lidí synonymum nemocí, osamění, nemohoucnosti, případně chudoby. „Říká se, že rodné číslo není diagnóza. Jenže senioři velmi často mluví o tom, že jim doktor řekne, ať se podívají do občanky a nestěžují si. Ale stárnutí přece není nemoc,“ říká socioložka Lucie Vidovićová, patřící mezi přední odborníky na problematiku ageismu (diskriminace kvůli vyššímu věku), sociologie stáří a stárnutí. Podle Českého statistického úřadu přitom v roce 2050 budou lidé nad 65 let tvořit téměř 29 % populace. Dnes je jich pětina, 2,1 milionu. A už v roce 2037 by mohli lidé mezi 60 a 64 lety tvořit nejpočetnější věkovou skupinu obyvatel Česka.
Je dnes vůbec ještě korektní ptát se na věk? Chtělo by se říct, že na věku nezáleží, ale není to tak jednoduché. Lidé pořád berou věk jako důležitou charakteristiku v mezigeneračním srovnávání a vůbec v mezilidských vztazích. Přitom věk se ukazuje jako velmi chabá charakteristika člověka. A stejně na ní trváme. Každopádně stárnutí bychom měli přijímat jako dlouhodobý, celoživotní proces se všemi jeho výhodami i nevýhodami. Záleží jen na nás, jak se k tomu postavíme. Život je totiž těžký i krásný bez ohledu na to, kdy a v jaké době jste se narodili. Líbí se mi výrok, že jestli se někdo v padesáti cítí stejně jako ve třiceti, ztratil někde dvacet let života.
Dnes už se ví, že osamělost je svébytný zdravotní problém, jejž lze přirovnat ke kouření 15 cigaret denně. Dopady na zdraví i kvalitu života jsou nezanedbatelné.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
