Zaměstnání zpravidla vnímáme jako zdroj prostředků, existenční nutnost. Když nad námi visí bič hypotéky, útrpně snášíme, že nám život krájí čas dělený na krátké a dlouhé týdny, třísměnný provoz, krkolomné cestování do práce nebo nekonečné porady.
Světýlkem mnohdy nenaplněné naděje může být, že snad po letech vyšplháme v kariérním žebříčku o nějaký ten stupínek výš. Polepšíme si. Tendence „jít nahoru“, a brát za to víc peněz, se zdá být docela přirozenou.
Jenže mnozí z těch, kdo v kariérním žebříčku své profese vyšplhali poměrně vysoko, znenadání volí přesně opačný trend. Dobrovolně se vzdávají ambicí a zamíří dolů.
Typickým příkladem může být úspěšná ředitelka regionální pobočky významné bankovní instituce, která má ty nejlepší předpoklady k dalšímu povýšení. Ale místo toho dá výpověď a odchází s tím, že doma bude na plný úvazek péci narozeninové dorty. Ve svém rozhodnutí přitom není osamělá. Těch šéfmanažerů, kteří opouštějí svět velkého byznysu, a zamíří do truhlářské dílny, potažmo špičkových fyziků, kteří se stávají kamnáři, je víc než dost na to, aby se to dalo považovat za impulzivní zkrat a statistickou odchylku.
Dolů neodcházejí ti horší
V sociologické praxi se pro tento jev před lety vžil termín „downshifting“. Přesun dolů, cílený sestup, sestupná mobilita. První zmínky ve zpravodajských médiích západního světa si ona kariérní „anomálie“ vysloužila v 90. letech. A dodnes pro sociology zůstává hádankou. Fenomén downshiftingu se vymyká přímočaře jednoduchým a zobecňujícím kategorickým vysvětlením.
I downshifting svědčí o vyprázdněnosti mnohých lukrativních pracovních pozic.
Vrcholná postavení totiž ne vždy opouštějí lidé, kteří by snad byli profesně vyhořelí, vnitřně zlomení a vyčerpaní, kteří by nestíhali pracovní tempo. Dolů míří často v plné síle. Také většinou nepatří k snílkům, kteří by se zřekli ekonomického materialismu. Ani svou původní dravost nepozbyli. Většinou neobstojí ani tvrzení, že se asi jen snaží novou prací nalézt lepší rovnováhu mezi zaměstnáním a volným časem. Uznávané a respektované architektky totiž ve svých domáckých pražírnách kávy nebo výrobnách sýrů tráví často více času než v předchozí práci.
Klasické metriky a snadná vysvětlení tu selhávají.
Nová země na obzoru
Snahu škatulkovat tento fenomén vnímá Antoine Dain, docent sociologie z Aix-Marseille Université, jako škodlivou. Sám downshifting chápe spíše jako „dosud neprobádanou zemi, která se při objevitelské plavbě teprve ukázala na obzoru“. A než se ji snažit hned na první zahlédnutí kategoricky pěchovat do kritérií a tabulek, dává přednost volnějšímu popisu.
Co si o downshiftingu myslíte?
Dain svými studiemi zatím zkoumá downshifting z badatelsky opatrného odstupu, neosobuje si právo generalizovat a činit velkolepé závěry. K čemu tam zatím došel? Například k tomu, že pravidla se mění.
Po generace totiž ve Francii platilo, že se dynamická sociologie zaměstnání dala charakterizovat reprodukcí profesního zařazení, synové často nastupovali do těch samých profesí, ne-li rovnou stejných továren, jako jejich otcové. A rovněž tradičním trendem lehce vzestupné kariérní mobility. Tedy, že se po letech u montážní linky propracujete na vedoucího skupiny, směny, haly, provozu. Ale že už z montérek nezasednete do polstrovaného křesla v zasedačce oné fabriky při manažerské poradě, růst to byl pozvolný.
„Tento model prakticky mizí,“ popisuje Dain. „V mezigeneračním měřítku tu máme často děti, které v dospělosti zastávají v profesní hierarchii výrazně nižší pozice, než vykonávali jejich rodiče. A ve vnitrogeneračním měřítku tu naopak mladí často reprezentují pozice, pro něž nemají onu dlouhodobým postupným růstem garantovanou kvalifikaci.“
Třicetiletý inženýrek může hned na první pokus po škole zasednout za šéfovský stůl v automobilce, zatímco jeho vrstevníci, spolu s muži ve věku svých otců, už nikdy nevystrčí nos z fabriky.
Změnu chce každý druhý
Toto nerovnoměrné a řekněme netřídní rozdělení pak může být generátorem nespokojenosti, nejistoty a vnitřního vykořenění, ztráty mezigenerační návaznosti. Výsledkem může být změna zaměstnání.
Ostatně, loni v lednu se 21 procent ze všech zaměstnaných Francouzů nacházelo v procesu změny, přechodu z jednoho zaměstnání do druhého. A dalších 26 procent o takové změně v dlouhodobějším měřítku uvažovalo.
Přibližně jedno až pět procent z nich přitom nepovažuje za nepřiměřené, když jim jejich další zaměstnání „přinese méně peněz, ale vyjde jim vstříc v jiných oblastech“. Třeba v kratší době dopravy do zaměstnání, v klouzavé pracovní době, možnosti individuální úpravy pracovního výkonu, lepších nepeněžních zaměstnaneckých benefitech, větším pocitu uspokojení. A to jsou potenciální adepti dobrovolného sestupu.
Dain se zajímal o bližší podrobnosti, pětapadesát francouzských downshifterů proto osobně vyzpovídal. Jeho prvním poznatkem je, že většina z nich měnila svou profesní dráhu kvůli „zážitkům a zkušenostem“. Chtěli od života víc, byť by to znamenalo mít méně. „Více než materiální zdroje nebo prestiž svého někdejšího profesního postavení pro ně bylo prioritou vést uspokojující a naplňující pracovní život,“ říká Dain.
Hledání smyslu a viditelných výsledků
Nebylo to však finanční hazardérství. „Často měli všemožné finanční záchranné sítě,“ popisuje Dain. „Pro některé to byla podpora v nezaměstnanosti po dobu potřebnou k rekvalifikaci, manželův nebo manželčin příjem, finanční pomoc od příbuzných, předchozí úspory, nebo dokonce příjem z nemovitostí.“
Je po pracovní době. Už nedělám. Trend, který se zabydluje ve firmách |
Sestup dolů pro ně nebyl iracionálním dobrodružstvím s fatálními následky, ale promyšleným plánem, který byl pro downshiftery, za cenu jistého uskromnění, ekonomicky únosný. Zajímavé je i to, že podle vlastních slov většina z nich nespálila všechny mosty, ale uchovali si potenciál, který jim alespoň teoreticky umožňuje návrat ke kvalifikovanější práci, pokud by se věci nevyvíjely tak, jak si představovali.
Vidět smysl i výsledky
Společné většině dotázaných bylo, že jim u jejich stávající práce chyběl smysl. A právě proto volili jako své nové zaměstnání manuální nebo řemeslnou práci. Líbilo se jim, že je na rozdíl od jejich předchozí kancelářské anebo intelektuální práce prostá jakési vnější neproduktivity. Zkrátka, že za tím, co teď dělají, vidí výsledky.
Downshifteři shodně popisují, že řemeslná a manuální práce má „mile konkrétní“ charakter. „Líbí se jim, že produkt činnosti je hmatatelný, což jim usnadňuje ztotožnění vynaloženého úsilí s výsledkem, který přináší,“ popisuje Dain. „A dávají to do kontrastu s dřívějšími nekonečnými hodinami schůzek, kudrlinkami jemné vnitropodnikové politiky, nekonečnými a bezpředmětnými debatami o tématech, které považují v kontextu reálného života za povrchní, umělá či abstraktní.“
A konečně, přechod k řemeslné práci jim umožňuje kontrolovat a přijmout odpovědnost za všechny navazující fáze výroby produktu. Za cestu těsta k voňavému pečivu, od mléka k sýru anebo od prken ke kvalitní podlaze jsou odpovědní jen oni sami.
„Pocit toho, že jsou schopni proces výroby krok za krokem sami obsáhnout po technické i organizační stránce, jim poskytuje silný pocit uspokojení. Nesrovnatelný s dnes tak obvyklou dělbou práce, která z člověka dělá anonymní kolečko v soukolí. Součástku, která si ani není vědoma toho, co v tom kterém systému vlastně dělá,“ shrnuje Antoine Dain.
Francouzský sociolog si přitom nemyslí, že by fenoménu downshiftingu bylo úplně snadné porozumět. Ale předpokládá, že tento jev bude nabývat na významu.
