Ležela jsem totiž se šelesty na srdci na dětském oddělení, které bylo hned pod porodnickým sálem, a sestřička mi to po porodu přišla říct. "Máš bratříčka, Irenko!" Byla jsem ráda. Konečně půjdu domů. Chtěli mě totiž pustit dřív, ale naši je poprosili, aby mě tam nechali, než se to narodí.
Ráda jsem ho uspávala. Maminka s babičkou si povídaly v kuchyni a já vzala Fanouška do ložnice, na krk jsem si dala korále, které jsem si sama navlékala, lehla jsem si do postele zády k němu, on si hrál s korálky na mém krku a za chvíli spal. Hrdě jsem šla do kuchyně a pokaždé jsem byla pochválena. "Jak ty to děláš, Irenko? Ty jsi úplná kouzelnice!" Nikdy jsem jim to neřekla. A Fanoušek byl moc malý na to, aby to prozradil.
Často jsem si smutně uvědomovala, jak se spolu míjíme. Když mu bylo deset, já začala mít první lásky. Sešli jsme se, když začal v osmnácti letech chodit s Olinkou.
"Je ti podobná," řekl mi jednou hrdě, a když jsem Olinku poprvé uviděla, spokojeně jsem si uvědomila, že mě můj bratříček vidí jako hezkou ženskou. Pak byla veliká svatba. Olinka měla několik sourozenců a příbuzné na Slovensku, z její strany bylo snad sedmdesát hostů, zatímco nás bylo šest i s Fáňou. Stoly byly postavené do hranatého U, všichni jsme na sebe viděli, tancovalo se, jedlo, zpívalo.
"Pojď, vlezeme pod stůl a prolezeme pod ním!" Vytřeštěně jsem se na rozzářeného Fáňu podívala. Pod stůl?! "Pojď! Dělej! Bude sranda! Olina nám vynadá, že děláme ostudu..."
Bála jsem se. Nevím čeho. Věděli, že jsem ,ta od divadla‘, asi by je to nepřekvapilo, ale nedala jsem se přemluvit. Fáňa zklamaně odešel, za chvíli mu Olinku unesli, šel ji hledat a na lezení pod stůl zapomněl.
Když si Olinka objevila na prsu bulku, měli už šestiletého Erika a čtyřletého Jakuba.
Trvalo to tři roky. Chvíli bylo dobře. Chvíli hůř. Pak zase bylo dobře. A pak začalo být nejhůř.
Jednou u nás Fáňa v sedm ráno zazvonil, a já věděla, že je zle. "Řekli mi, že jí dávají pět měsíců..." Rozbrečeli jsme se. Objímali jsme se a brečeli. Můj starší syn odešel tiše do školy, šestiletá dcera čekala, až ji odvedu do školky.
"Fáňo... já teď musím... jdi do práce, ať přijdeš na jiné myšlenky..." Pracoval na nádraží, natíral výhybky. Podíval se na mě a zaklokotal v něm smích.
"Do práce?! Do kolejí? Mezi rychlíky?" Začali jsme se smát...
Jednou jsme byli u nich, to už Olinka jenom ležela a doktor jí jezdil píchat morfium. Fáňa pral. "Olino, s čím mám prát tohle? S barevným, nebo s bílým?" Stál ve dveřích s nějakým tričkem a Olinka kroutila hlavou, Fando, ty jsi blbej, přece jsem ti říkala... Přerušil ji.
"Ještě slovo a vstaneš a pěkně si to dopereš!" Smáli jsme se všichni, i Olinka. Už totiž nemohla ani zvednout ruku... Než odešla, naučila ho vařit a péct, uklízet a prát. Svých pět měsíců přetáhla o tři dny.
Fáňa koupil chalupu, aby měl s Erikem a s Kubou kam o víkendu jezdit, a naše maminka jim tam šla o prázdninách vařit. "Irenko, jestli si pořídím psa, tak se už domů nevrátím." Jezevčík se jmenoval Alby.
Fáňa přijel s dětmi každý pátek odpoledne, předal je mamince a šel na pivo. Když jsem tam někdy byla, viděla jsem na něm tu strašnou úlevu, že se mu teď o děti postará maminka a on je na chvíli volný. Přes týden vařil, pral, žehlil, dělal s nimi úkoly. Zkusil si najít někoho na inzerát, ale kluci nechtěli a také se ukázalo, že Olinku miloval víc, než si možná myslel. Ani on nikoho nechtěl. Pořád jsme o ní mluvili. Pořád s námi byla. Pořád jsme si říkali, co by Olinka řekla na tohle nebo na tamto...
Vychoval své syny sám. Jednou mi říkal, jak se ho chlapi v hospodě ptají, jak to dělá, když nemá ženskou. "Říkám jim, vy volové, dělám to, co vy děláte potají ve stodole!"
Dneska je Erikovi dvacet pět a Kubovi dvacet tři. Když přijedou na chalupu, kde moje maminka pořád spokojeně žije už se svým třetím pejskem, Fáňa se mezi svými krásnými, vysokými syny ztrácí...
"Škoda, že jsme pod ten stůl nevlezli," řekl mi nedávno a já přikývla.
"Škoda. Olinka by nám pěkně vynadala, že děláme ostudu..."
 Autorka Irena Fuchsová je kolínská spisovatelka; napsala (zatím) patnáct knih, jejichž tituly shodně začínají slovem Když... Takzvaně civilním povoláním je suflérka neboli nápověda. Po dlouhých letech v kolínském divadle přešla do Prahy a nyní podpírá paměť hercům Činoherního klubu. Má syna a dceru a čtivé internetové stránky www.kdyz.cz. |
