Zamilujte se do sebe. Odblokujte zónu génia a naučte se odmítnout

Připravili jsme pro vás sedm praktik sebelásky, které vás naučí, jak být laskavá ke svému tělu i duši a shovívavá ke svým nedokonalostem. Prostě jak ze sebe udělat lásku svého života. Tak se budete vytrvale cítit zamilovaná a milovaná a vědět, že si to zasloužíte.

Osmiletá dcera mi minulý týden zcela vážně oznámila, že si v dospělosti buď otevře kavárnu, nebo se proslaví navrhováním kostýmů pro zahraniční filmy. A já měla na jazyku něco jako: Tak to si teda hodně věříš, holčičko. Musela jsem semknout rty, aby přes ně věta neprošla.

Ujistit ji, že to dokáže, jsem nemohla, tak jsem aspoň mlčela. Je přece úžasné, jak v dětství nad překážkami nepřemýšlíme a troufáme si dobýt svět! Kdy se to vlastně změní? Nebo to mění právě ony skeptické poznámky, kterými nás okolí vrací na zem, možná i v dobré víře, abychom nepadali z moc velké výšky? Aby nás to pak tolik nebolelo?

Jenže co to dělá s naším sebevědomím a co s naší sebeláskou? A co s tím teď, když už jsme dospělí, můžeme udělat my? Oslovili jsme proto odborníky na sebelásku, aby nám dali pár jednoduchých tipů.

Poznejte archetyp královny

„Už jste ji někdy potkali – královnu? Mohla to být vaše máma nebo třeba kadeřnice, táborová vedoucí, kamarádka, mentorka. Pokud jste ji potkali, určitě si na ni vzpomenete. Žena, která se má ráda a vysílá to do světa. Je si jistá svou silou a místem, kam patří. Ví, že taková, jaká je, je v pořádku, má se ráda, je si vědomá sama sebe. Důvěřuje tomu, jak její život plyne. Ví, že si může zvolit, jestli jí to vyhovuje tak, jak to je, a pokud ne, může to změnit,“ popisuje autorka knihy Alchymie sebelásky Lucie Harnošová jeden ze silných ženských archetypů – archetyp královny.

Málokterou z nás k němu vychovali, ale podle Lucie se mu můžeme dodatečně naučit. Kdykoli se o něčem rozhodujete a máte tendenci mávnout rukou a říct „toto mi stačí“, zastavte se a zkoumejte: Je to pro vás opravdu to nejlepší nebo jste se právě spokojili s málem, protože věříte, že nic lepšího tu pro vás není nebo si nic lepšího nezasloužíte?

„Jde o to přijmout za své vědomí, že pro sebe vždycky můžete chtít to nejlepší, ať se to týká vašeho oblečení, jídla, vztahů, práce, veškerých aspektů vašeho života,“ doporučuje Lucie Harnošová.

Což samozřejmě nemusí být jednoduché, obzvlášť když jste až doposud ustupovali. Zkuste proto začít u postoje: Sledujte se, jak chodíte, sedíte, stojíte. Jak držíte své tělo? Vědomě narovnejte záda, vypněte a otevřete hrudník, dívejte se zpříma a pomalu a hluboce dýchejte. Několikrát za den pomyslete na to, jak by asi stála královna, a vžijte se do ní. A nezapomeňte, že královny také dbají na to, jak se oblékají a zdobí.

Odblokujte svoji zónu génia

Knihovnička sebelásky

• Bohyně nestárnou: Jsme naprogramovaní, abychom počítali s tím, že přijdou nemoci, pokles výkonnosti a že nás pozvolna opustí veškerá radost ze života. Lékařka Christiane Northrup je přesvědčená, že nic takového si nemáme nechat vnutit, že naše duše i těla můžou rozkvétat v jakémkoli věku.
• Alchymie sebelásky: Lucie Harnošová předkládá ve 12 kapitolách 112 sebeláskových praxí napříč různými oblastmi života, které pomáhají ženám nalézt jejich skryté dary a přijmout se přesně takové, jaké jsou.
• KundičkA, návrat k sobě: Provokativní kniha Regeny Thomashauer (v originále neméně provokativní Pussy) zve ženy skrze smyslnost a potěšení na cestu zpátky k sobě, k jejich síle, sebedůvěře a autenticitě.
• Učebnice sebelásky: Kniha psycholožky Lucie Kolaříkové byla svého času vůbec první u nás, která se zabývala dobrým vztahem k sobě sama, uznáním a respektem ke svým schopnostem a potřebám.

„V dětství jsem byla až moc…“ doplňte si sami, co vám okolí takhle připomínalo. A určitě připomínalo, protože každý z nás byl něčím „až moc“. Až moc drzý. Až moc stydlivý. Neposedný. Ukřičený. Tichý…

„Postupně jsme si ty vlastnosti schovali do šuplíku ‚nevhodné‘. Jenže co když to byly dary, se kterými si lidé okolo nás jen nevěděli rady anebo se jich možná i báli?“ popisuje častý scénář Lucie Harnošová.

Vraťte se proto do doby, kdy vaše touhy neměly hranice: Jak jste nejraději trávili čas? Kým jste se v dospělosti chtěli stát? Co jste od okolí často slýchali? Kde vás bylo „moc“ a jak hodně jste to potlačili?

Zkuste to v sobě najít a použít, a to nejen pro sebe, ale pokud možno i ku prospěchu ostatních. Třeba zrovna vaše upřímnost a upovídanost dodá introvertní kolegyni odvahu také se ozvat. A kdo ví, možná zrovna tato vaše vlastnost bude klíčem k proslulé zóně génia.

Tento termín zavedl do seberozvojové literatury psycholog Gay Hendricks. Jeho bestseller The Big Leap vyšel pod českým názvem Zóna úspěchu. Mluví v něm o takzvaném problému horní meze, tedy o omezujících přesvědčeních, které nám brání plně rozvinout všechny schopnosti.

Když se naučíme je rozpoznat a pracovat s nimi, uvolníme spoustu energie a kreativity a taky (sebe)lásky.

Skamaraďte se sami se sebou

Jaké vlastnosti by měl mít nejlepší přítel? Především by si na vás měl najít čas, jasně. Také by měl umět naslouchat, a přitom vaše činy nesoudit. Neměl by vás pomlouvat, lhát vám, naopak by bylo fajn, aby vám dokázal říct i nepříjemné věci, ovšem ohleduplně, s citem. Měl by vám věřit, fandit vám, povzbuzovat vás a umět odpustit, když něco pokazíte.

Souhlasíte? A teď si ty položky přečtěte znovu – vaším cílem by mělo být stát se sami sobě přesně takovým přítelem. A to i ve vnitřním monologu, který ve své hlavě často vedeme. Nebo vy si snad umíte představit, že se necítíte dobře a kamarádka vám ještě přidá: Ty jsi fakt úplná nula! Naprosto neschopná. Už zase jsi to pokazila! Co taky od tebe čekat, že jo? Divíš se, že si tě nikdo neváží? Ježíš, ty jsi tak blbá.

Takto napsané to zní naprosto krutě, jenže my k sobě kolikrát pronášíme i mnohem horší věty, někdy dokonce i nahlas. Naše sebevědomí tato tvrzení vnímá a přijímá je za svá. Kdybyste měli takhle neomalenou a kritickou kamarádku, nejspíš se jí rychle zbavíte. Ale se sebou musíte být do konce života. Proto se staňte sami sobě nejlepším přítelem už tím, že změníte způsob, kterým promlouváte k sobě samým.

Osvojte si umění říkat „ne“

Protože to je projevem vědomí vlastní hodnoty. Není třeba jít hned do extrému a po víkendovém kurzu asertivity říkat „ne“ úplně na všechno. Spíš si všímat, kdy na sebe automaticky berete něco, co je možná povinností někoho jiného, či sami sobě přidáváte úkoly, o které v důsledku ani nikdo nestojí.

„Jako u každé změny návyků spočívá začátek v uvědomění, že máte tendence říkat ,ano’ až přespříliš. Že si nakládáte, i když to není potřeba. Pamatujte také, že vyjádřit svůj názor je vaše právo. Jestliže vám dělá problémy říct ,ne’, možná přeceňujete potíže, které by druhá osoba mohla mít s přijetím vašeho odmítnutí,“ říká life koučka Helena Theunissen. Připomíná ovšem, že jestli jste měli doteď potíže vyjádřit své „ne“, nečekejte, že se to naučíte za týden.

6 způsobů, jak odmítnout

Rozhodně se to dá natrénovat, jen musíte zvolit to správné „ne“ podle situace. Jako vodítko doporučuje life koučka Helena Theunissen osvojit si následujících šest způsobů, které popsal psycholog Trevor Powell.

• Přímé „ne“: Při žádosti, abyste udělali něco, co nechcete nebo nemůžete, řekněte prostě „nemůžu“, ale bez pocitu, že se musíte omluvit či vysvětlovat.
• Zrcadlící „ne“: Uznáte obsah a pocity, které jsou obsaženy v žádosti, ale asertivně odmítnete. „Chápu, že chceš, abych přišla na ten večírek, ale já se nemůžu zúčastnit.“
• Odůvodněné „ne“: Uvedete stručný, ale upřímný důvod svého „ne“. „Na ten večírek nemůžu přijít, protože jsem po celém týdnu unavená a chci si odpočinout.“
• Zvažující „ne“: Použijte v případě, že cítíte, že byste mohli říct i „ano“, ale ne teď. „Na tento večírek nepřijdu, ale příští týden bych se mohla zastavit.“
• „Ne“ s dotazem na jiné možnosti: Zjišťujete, zda existuje alternativa. „Na ten večírek nemůžu dnes přijít, možná by mohl jít někdo místo mě?“
• Rozbitá gramofonová deska: Své rezolutní „ne“ říkáte i při změně žádosti na stejné téma. Půjdeš na večírek? Proč nejdeš? Kdy půjdeš? S kým půjdeš? „Dnes na večírek nejdu.“

Naslouchejte jizvám

Každý z nás má na těle aspoň jednu. Možná je malinká, možná větší. A je spojená s konkrétním zážitkem a obdobím života. „Pravděpodobně šlo o náročnou chvíli, která vám do života přinesla důležitou zkušenost. Zkušenost tak silnou, že se vám doslova zaryla pod kůži, aby se vám připomínala. Vyberte si jednu a vzpomeňte si na dobu, ve které vznikla. Jaký vypráví příběh? Dokážete si vybavit jeho detaily?“ doporučuje lektorka ženských témat Lucie Harnošová a navrhuje si ten příběh i sepsat a následně jizvu opečovat.

„Někdo ji pohladí dlaněmi, někdo potře voňavým olejem, viděla jsem i ozdobení hennou. Mimo jiné je to uctění zkušenosti, která se do vašeho těla otiskla ve formě jizvičky a pomůže vám přijmout ji v mysli i na duši.“

Jen malé procento lidí, kteří opouštějí nemocnici po operaci nebo po porodu, se dozví, že by s jizvou měli nějakým způsobem pracovat. Že by ji měli masírovat a používat vhodný olej na změkčení zjizvené tkáně.

„Každá jizva vytváří napětí. Je to jako když zašíváte látku nebo svetr – okolní látka se stáhne a napne. A to samé udělá tkáň kolem jizvy. Vzniká tu necitlivost a někdy i bolestivost, která může přetrvávat dlouho po vzniku jizvy. Můžou to být týdny a měsíce, ale i roky. Pokud se postiženému místu nevěnujete, necitlivost se může rozrůstat. Například jizva v břiše může souviset s bolestí jiné části těla. Znám i případy, kdy lidé řešili bolest nohy, ale příčinou bylo napětí v břiše,“ říká v knize Tajemství šťastných vztahů lektorka vědomé sexuality a osobního rozvoje Denisa Říha Palečková.

Podle typu a stáří se jizvy léčí jemnější či silnější masáží, nejčastěji ricinovým olejem, který pomáhá rozpouštět zjizvenou tkáň. Existují přímo i semináře, kde vás seznámí s anatomií a fyziologií jizvy a naučí vás, jak s ní zacházet dál doma – jak ji léčit.

Oceňte své půvaby

„Zrcadlo používáme prakticky denně, ovšem svůj odraz v něm zaplavujeme kritikou a vnímáme především nedostatky. Navrhuju to otočit a zaměřit se na pozitivní stránky. Co se zkusit namísto neustálého shazování pochválit?“ navrhuje Lucie Harnošová.

A ne, sebechvála opravdu nesmrdí! Pro začátek se na sebe zkuste prostě usmát. Nejprve to bude asi strojený úsměv, to ale nevadí, pomůže vám navázat kontakt se svým odrazem. Co se vám na něm líbí? Jiskřičky v očích? Hezky tvarovaná ústa? Barva vlasů? Tak si je pochvalte, nejlépe nahlas: „Ty jo, dnes mi to fakt sluší. A líbí se mi moje oči.“

Učíte se tak dávat milou pozornost sami sobě. A nemusíte zůstávat jen u vzhledu, zaměřte se i na části těla, ke kterým cítíte hluboký obdiv. Ke svému srdci, že bije? K děloze, že poskytla bezpečný prostor vašemu dítěti? Na začátku to bude těžké, opakovaně vám budou naskakovat kritické vzorce. Nechte tyto myšlenky projít, ale nenásledujte je – k ničemu přínosnému nevedou. Tím, že jim dáte méně pozornosti, sice nezmlknou, ale naučíte se je rozpoznávat a nevydávat se jejich směrem.

Pokud to budete pravidelně trénovat, vnitřní kritik postupně zeslábne. Tyto zrcadlové reflexe postupně přenášejte z domova do každodenního života. Zahlédnete-li například svůj odraz ve výloze, začněte přepisovat zaryté kritické vzorce a nahrazovat je novými, lichotivými.

Předefinujte krásu

Když už u toho zrcadla budete, zkuste si položit otázku: „A co když je toto krása?“ Zaměřte se na svůj nos, který jste doteď možná neměli v lásce. Na barvu očí nebo na vlasy. Zapomeňte na chvilku na tradiční společenská měřítka a zkuste najít krásu tam, kde jste ji doteď nedokázali vidět. A víte co? Možná ta měřítka jsou nejvíc ve vaší hlavě! Tolik žen vzhlíží k modelkám a všemožným miss.

Jenže když mluvíte s muži, spousta z nich dá před „ramínky na šaty“ přednost přirozeně oblým bokům. A kolik žen by si asi vybralo životního partnera z adeptů na Muže roku? Na „dokonalé“ svalovce se dobře kouká, ale překvapivě velké části žen nepřipadají přitažliví.

Ženský biohacking prospívá kráse i zdraví. Dostaňte ze sebe to nejlepší

Realitní makléři se řídí pravidlem, že každý dům má svého kupce. A něco podobného lze použít i na tělesné půvaby. Jako když docent Jan Měšťák odmítl zvětšit mé kamarádce poprsí se slovy: „Já věřím, že si vaše mírně povislé dvojky své obdivovatele najdou.“ A další roky ukázaly, jak velkou měl pravdu.