Před dvěma lety se manželovi podařilo sehnat vysněnou práci. Nastoupil jako šéf analytiků a programátorů do pražské centrály jedné z nejvýznamnějších světových softwarových a internetových firem. Byla jsem šťastná za něj, i když to pro mne představovalo spíš negativa. Vzhledem k pozici, kterou zastával, nemohla jsem dopředu nic naplánovat. Vše se u nás muselo řídit podle toho, jak má manžel čas.
Starost o domácnost i děti byla rázem jen na mně. Nejhůře to asi nesl syn, byl zvyklý, že s ním táta jezdil na fotbalové zápasy a kolikrát ho vyzvedával i po tréninku. Najednou se všechno změnilo. Ale zvykli jsme si, nastolili nová pravidla a nakonec čas, který jsme trávili společně, jsme prožili hodně intenzivně. Alespoň jednou za měsíc měl manžel volný víkend a na dovolenou jsme se také dostali.
Manžel opět povýšil
Nemá cenu nic zastírat, nástupem manžela na novou pozici se životní standard naší rodiny hodně zvedl. Manžel mě dokonce přesvědčoval, abych přestala chodit do práce, nehonila se a věnovala se jen rodině. Přistoupila jsem na to a odešla z nakladatelství, kde jsem pracovala jako korektorka. Práce mi ale po čase chyběla a dnes jsem na volné noze, s bývalým zaměstnavatelem spolupracuji alespoň nárazově.
Před půlrokem přišel manžel domů, oči navrch hlavy, že má pro nás ohromnou novinu, ze které prý padneme na zadek. Pravda, padli jsme, ale ne tak, jak si představoval. Dostal totiž nabídku stejné pozice, jakou zastává v Praze, ovšem ve Vídni. Firma by mu platila byt, měl by pochopitelně služební auto a trojnásobný plat, než má u nás. Samozřejmostí bylo, že rodina tam bude s ním. Zatím je to na tři roky, ale když se osvědčí, může tam být klidně až do důchodu.
Manžel neváhal ani minutu a kývnul na to. To mě ovšem hodně rozladilo. Mrzelo mě, že se se mnou neporadil, vlastně že to neřekl celé rodině. Vždyť se to týká i dětí a ty už nejsou malé, synovi je 12 a dcera letos končí základní školu. Myslím, že se měl nejdřív zeptat, co my na to, jestli se chceme odstěhovat z Prahy a žít v cizím městě v cizí zemi.
Od ledna je manžel ve Vídni
Do Vídně nejdříve odjel manžel sám. Po dlouhých diskusích jsme se domluvili, že tam nejdříve bude jen on a my se přistěhujeme později, zhruba do půl roku. Manžel se tam mezitím zapracuje a zabydlí, sežene školy pro děti a my pak přijedeme prakticky do hotového.
Přiznám se, že jsem tajně doufala, že se něco změní a nakonec z našeho stěhování sejde. Mně se do ciziny totiž vůbec nechce stěhovat. Jsem doma spokojená, mám tu svůj baráček na kraji Prahy, kamarádky, sestru i rodiče, kteří bydlí nedaleko. I když Vídeň není na konci světa, ale je mi jasné, že časem bychom do Prahy jezdili čím dál méně.
Hodně podobně je na tom i syn Míša, který kategoricky řekl, že nikam nepojede, že tu má fotbal, kamarády, že bychom ho museli zabít, abychom ho tam dostali. Bohužel ho v tom podporují i moji rodiče, kteří se bojí, že o nás a hlavně o vnoučata přijdou, budou je vídat čím dál méně.
To dcera Martinka to vnímá přesně opačně. Zpočátku se jí tam taky nechtělo, ale když jsme se poprvé byli za manželem podívat, ona viděla ten krásný byt, ve kterém budeme bydlet, prošla se po Vídni a manžel jí ukázal školu, kam by po prázdninách nastoupila, úplně otočila a dokonce se začala pilně učit německy.
Manželovi se na novém místě daří, takže to vypadá, že nás stěhování nemine. Kdykoliv přijede na víkend, nebo si telefonujeme, nemluví o ničem jiném, než jak se tam budeme mít dobře, jak se nám tam bude líbit. Moje i Míšovy protesty, že nikam nechceme, odráží jak pingpongové míčky, že to je jen teď, že uvidíme, jak si tam brzy zvykneme.
Začínám být zoufalá a vymýšlím různé varianty, jak uspokojit všechny, ale vím, že to se mi nepodaří. Kdyby aspoň Míša nebyl tak zatvrzelý, tak bych se na to sama vykašlala a bez řečí se odstěhovala, ale je mi ho líto. Mí rodiče mi dokonce nabídli, že může být u nich, my ať se odstěhujeme za manželem. Také bych mohla se synem zůstat v Praze a dcera by odjela za manželem. Vídeň je z Prahy necelých pět hodin, navštěvovat se tak můžeme pomalu každý víkend. Prosím, poraďte mi.
Názor psychologa: Rodině by prospěl kulatý stůl
Rozumím tomu, že vás mrzí manželova reakce a okamžité přijetí nabídky, která ovlivní život celé rodiny. Je to opravdu nešťastná situace, když k dialogu nedochází ani nyní (manžel práci přijal, je už přestěhovaný, počítá asi s tím, že se za ním nastěhujete). Jak jsem vyrozuměla, nejen že se stěhovat nechce dětem, ale i vám samotné. Za takové situace mi přijde, že krom dětí musíte o změně bydliště přesvědčovat a motivovat i sebe.
Radikální odpověď (ano/ne) na vaše otázky se zdráhám poskytnout, protože mi přijde užitečné vyslechnout přání a návrhy (dětí, vaše, manžela) ve společném rodinném kruhu. Pro děti bývá změna bydliště (ztráta vazeb s kamarády, školou, koníčky, jazyková bariéra) obtížnější než pro dospělého, proto je dobré brát v úvahu i jejich psychické možnosti a kondici.
Myslím, že by celé rodině, včetně dětí, byl nápomocný klidný a vzájemně naslouchající dialog, kde by se všichni vyjádřili a podali návrhy, co by kdo chtěl. Možná i společně s odborníkem (manželská poradna, psychologické pracoviště). Přeji vám dobré a bezpečné zvládnutí této těžké životní křižovatky.
Veronika Šuráňová, psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 23. května 2011. Anketa je uzavřena.
Články jsou upraveny redakcí, vycházejí z příběhů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu.
