Můj současný vztah s přítelem, jestli mu vlastně tak vůbec můžu říkat, je dost prapodivný. Známe se víc než půl roku a za tu dobu jsme se prakticky nikam neposunuli. Nemyslím tím, že bychom už spolu měli třeba bydlet a plánovat rodinu, ale vědět, na čem jsem, bych opravdu chtěla. Už nejsem nejmladší, zanedlouho mi bude třicet a přítel je o necelý rok starší.
Vztah začal nezávazně
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Když jsme se seznámili, brali jsme to oba stejně. Bylo nám spolu dobře, měli jsme si o čem povídat, v mnoha věcech jsme se shodli. Scházeli jsme se zpočátku tak jednou dvakrát týdně, po nějaké době se frekvence našich schůzek ustálila na třech až čtyřech setkáních za týden. Občas spolu strávíme víkend, chodíme na výlety nebo jen procházky po městě, taky do kina, do vinárny. Seznámili jsme se navzájem i s našimi přáteli.
Pár měsíců předtím, než jsme se poznali, se přítel rozešel se ženou, se kterou už byl zasnoubený a plánovali svatbu. K ní ale nedošlo, rozešli se. Důvod mi neřekl, ale čím víc ho poznávám, tak mám pocit, že se bojí závazku. Vidím to na našem vztahu, řekl mi, že je mu se mnou dobře, má mě rád, chce se mnou být, ale na nějaká vážnější rozhodnutí je stále dost času.
A takto to bere prakticky neustále. Když na počátku našich schůzek mluvil o tom, že se necítí na nějaký vážnější vztah, brala jsem to naprosto v pohodě, já se taky nechtěla hned nějak vázat. Mám kolem sebe spoustu přátel, naštěstí dost jich je stále bez závazků, takže když jsem nebyla s ním, měla jsem čas i na své kamarádky a kamarády.
Společný život s ním si dovedu představit
Jenže pak jsem zjistila, že mi s ním je opravdu moc fajn, je milý, něžný, sex s ním mě baví. Je pozorný i na veřejnosti, neustále dává najevo, že jsem „jeho“, drží mě za ruku, hladí mě, dá mi pusu. Každý, kdo nás takhle vidí, je přesvědčený, že jsme zamilovaní až po uši. Ovšem to jsem asi jen já. On sice tvrdí, že jsem žena jeho snů, že je šťastný, že mě má, že jsem nejkrásnější žena, kterou kdy měl, na naše rande se vždycky moc těší, nechtěl by o mě přijít… Ale když začnu mluvit o tom, co bude dál, tak se stáhne. Prý je na všechno dost času. Kam prý spěchat.
Co mám podle vás dělat?
Přitom by to nebyl problém začít spolu bydlet. On i já máme vlastní byt. Mohli bychom to klidně zkusit, ale přítel se tomu brání. Prý na to ještě není připravený. Nechápu to. Jsem s ním moc ráda, každou minutu s ním si užívám a vím, že on také. Jenže se vídáme jen párkrát do týdne, někdy zajdeme ke mně, někdy k němu, ale noc jsme spolu strávili jen několikrát.
Nevím, co mám dělat. Někdy se snažím vžít do jeho situace, do jeho pocitů, třeba se opravdu bojí vážného vztahu, bojí se zklamání, není to tak dávno, kdy jedno takové zažil. Není třeba na společný život ještě připravený. Ale to se nikdy, pokud to nezkusí, nedozví. Navíc nám, vlastně především mně, už takzvaně cinkají zvonečky, chtěla bych se usadit, mít i rodinu, a s ním bych chtěla žít. Dovedu si to představit.
Jenže já s ním takto na rovinu nemluvím, vždycky se to snažím jen nějak nakousnout a doufám, že on pochopí, že sám rozvine větší debatu, kdy bych mu řekla všechny svoje pocity. Ale nechci sama od sebe moc tlačit na pilu, nechci, aby to vypadalo, že se mu nějak vnucuji. Prostě celá tato situace je pro mě už neúnosná.
Blanka
Názor odbornice: Naučte se hovořit o svém prožívání
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Blanko! V závěru svého povídání jste si, dalo by se říct, sama odpověděla. Schůdnou cestou v komunikaci je srozumitelnost. Vypadá to, že máte vcelku dobře fungující vztah. Možná se však liší vaše a přítelova očekávání. Nikdo nám nemůže vidět do hlavy, ani váš přítel to nezvládne. Nezdržujte se náznaky, přestanete doufat, že příteli něco dojde. Plýtváte tak energií, navíc budete jen víc a víc frustrovaná tím, že příteli stále nic nedochází. Naučte se hovořit o svém prožívání.
Jestliže je to pro vás těžký oříšek, obraťte se na odborníka - psychologa z oblasti mezilidských vztahů. V individuálních sezeních s ním pracujte na tom, abyste dokázala lépe vyjadřovat svůj vnitřní svět, své prožívání, touhy, přání. Jedině tak dáte příteli šanci, aby se k nim nějak postavil. Nezaručí vám to, že přítel zítra poklekne s prstenem nebo že si vás k sobě pozítří nastěhuje. Avšak dáte mu šanci dozvědět se o vašich emocích vůči němu i o vašem prožívání partnerského vztahu.
Ano, jakožto žena třicátnice jste vůči muži ve stejném věku v nevýhodě. Vaše reprodukční období je věkem poměrně jasně limitované, přítel má takříkajíc více času. Bez ohledu na tento fakt je však dobré a výhodné naučit se být ve vztahu srozumitelná. Jen tak totiž dáte partnerovi šanci, aby se k vašim přáním a představám o budoucnosti mohl jasně vyjádřit.
PhDr. Magdalena Dostálová
