U inkubátoru jsem se složila
Markéta Řehořová (38), dcera Míša: narozená ve 29. týdnu, porodní hmotnost 860 g syn Ríša: narozený ve 28. týdnu, porodní hmotnost 660 g |
Podruhé Markéta otěhotněla přirozeně a plánovaně, cítila se dobře, jenže ve 26. týdnu začalo mít její těhotenství velmi nečekaný spád. Nepočítala s tím, že si po dvou a půl letech zopakuje noční můru, kterou už jednou prožila. Předčasně se totiž narodily obě její děti.
Markétě diagnostikovali preeklampsii, nemoc, která ohrožuje miminko i těhotnou ženu. „U dcery mi vysoký tlak způsobil krvácení z děložního hrdla v 26. týdnu těhotenství, a tak se na nemoc přišlo. Nešlo ji zastavit, a proto musela Míša na svět už v 29. týdnu. Jelikož se první příznaky nemoci objevují až po 20. týdnu těhotenství, nikdo mi nemohl zaručit, zda nezaútočí znovu. Opět jsem se dostala do situace, kdy nešlo nic dělat. Navzdory léčbě nemoc postupovala rychle. Můj stav se zhoršoval stejně rychle, jako když jsem čekala dceru. Syn se nakonec narodil akutní sekcí ve 28. týdnu těhotenství,“ vysvětluje Markéta.
Kvůli vážnému zdravotnímu stavu tak statečná maminka ani podruhé neměla šanci zažít normální spontánní porod. „Nepocítila jsem žádné známky spouštění porodu, tělo vůbec na nic takového nebylo připravené. U dcery šlo o plánovanou sekci při epidurální analgezii. Manžel při tom byl se mnou. Malou jsem hned viděla, byla malinkatá, ale krásná a trochu plakala. Vyšetřili ji ještě na sále a odnesli do inkubátoru,“ vzpomíná Markéta a naznačuje, že v případě syna to bylo jiné, mnohem horší.
Tenkrát šlo o život jim oběma. Propukla u ní eklampsie (záchvat tonicko-klonických křečí těhotné ženy navazující na předchozí těžkou preeklampsii - pozn. red.). „Narkózu mi napichovali v záchvatu, nevím nic, až to, co se dělo ráno po probuzení. Oba nás zachránilo, že jsem byla včas hospitalizovaná na Oddělení rizikového těhotenství u Apolináře.
Jednou z nejemotivnějších chvilek v životě je poprvé spatřit svoje dítě. U miminek „do dlaně“ je to podkreslené bolestí, nejistotou a strachem. „Bála jsem se toho, jak unesu pohled na tak křehké stvoření,“ vzpomíná Markéta. „Nezvládla jsem to a u inkubátoru jsem se složila. Bála jsem se o dceru celou svojí duší. Syna jsem viděla nejdřív jen na fotce. Po těžkém porodu jsem byla na JIP tři dny, než mi dovolili vstát a jít za ním. Věděla jsem, co mě čeká a zvládla jsem to líp.“
Strach na druhou
Děti bojovaly statečně. Jen u malého Ríši se lékaři báli, aby neměl kvůli tlakové vlně poškozený mozek. A pak následovalo čekání a každodenní úsilí.„Míša strávila v nemocnici dlouhých 51 dní. Brzy po porodu ji potrápila infekce střev, ale pak začala přibývat na váze a všechna vyšetření byla v pořádku. Mě z porodnice propustili po osmi dnech, jezdila jsem za ní pak každý den, vozila jsem jí mléko a tři hodiny jsme klokánkovaly. Nemohla jsem to bez ní vydržet. Domů jsme si ji odnesli čtyři týdny před plánovaným termínem porodu. Bez pěti gramů měla dvě kila,“ vzpomíná.
Máma nedonošeného syna: Věřila jsem, že to František vybojuje |
„Syn musel zůstat v nemocnici 79 dní. Stejně jako k Míše jsem za ním chodila každý den. Měl trochu potíže s dýcháním, třetí týden po porodu dostal infekci střev a operovali mu tříselnou kýlu. Až když jsme si ho pak přivezli domů, konečně jsem si troufla uvěřit, že nás potkal druhý zázrak.“
Míša dnes chodí do páté a Ríša do druhé třídy. Přesto se na zážitky spojené s jejich příchodem na svět nedá zapomenout. „Byl to kolotoč emocí a hlavně strach. Držela jsem se blízkých cílů. K tomu, aby rodič přežil čas, kdy má miminko na oddělení neonatologie, potřebuje devět sil, je to láska, odhodlání, bojovnost, víra, důvěra, porozumění, naděje, pokora a vděčnost,“ myslí si Markéta, která nyní pomáhá v neziskové organizaci Nedoklubko.
Štěpa balancoval mezi životem a smrtí
Monika Kovaříková (28), syn Štěpán: narozený ve 27. týdnu, porodní hmotnost 740 g |
Mladá maminka se pravděpodobně řídí heslem „Co tě nezabije, to tě posílí“. Příběh svého syna, jehož cesta na svět také začala dříve, než měla, popisuje i na svém blogu Příběh nedonošeňátka, aby tak předala zkušenosti a dodala sílu jiným ženám, které v tom „jedou“ také. Ona sama vytušila, že něco není správně, už v 19. týdnu těhotenství.
„Při druhém screeningu ve 20. týdnu vyšlo najevo, že placenta nefunguje, jak má, Štěpánek byl špatně vyživovaný a postupně ztrácel na hmotnosti, “ vzpomíná Monika, která byla v péči lékařů z Ústavu pro matku a dítě v Podolí.
„Obden jsem docházela na ultrazvuk, kde se sledovaly průtoky krve pupečníkovými žilami, a čekalo se na okamžik, kdy přestanou zcela fungovat. A pak ten den nastal a já jsem v doprovodu manžela kráčela za svým porodníkem na předoperační sál. Za pět minut byl Štěpánek na světě. Začaly mu totiž klesat srdeční ozvy, v tu chvíli balancoval mezi životem a smrtí,“ popisuje děsivé chvíle.
S trochou nadsázky si prý tenkrát připadala jako v akčním filmu. „Vše se událo tak rychle, že jsem neměla možnost se se Štěpíkem rozloučit, vše mu pořádně vysvětlit a ujistit ho, že i toto náročné období společně zvládneme,“ svěřuje se Monika, která přiznává, že v ní byla i jistá odevzdanost.
Pomoc jménem NedoklubkoSpolek Nedoklubko podporuje rodiny předčasně narozených dětí. Činnost zahrnuje zejména psychickou podporu. V týmu pracují tři desítky žen, z nichž většina jsou maminky předčasně narozených dětí. Rodičům nedonošeňátek předávají vzkaz, že v tom nejsou sami. |
„Věděla jsem, že je konec a jeho život je nyní v rukou úplně cizích lidí. Přesto jsem hluboko v sobě cítila, že to dá,“ říká maminka dnes dvouletého chlapečka a dodává: „Byla jsem na něj pyšná za to, co vše musel v prvních hodinách svého života překonat. Když se na to podívám zpětně, cítila jsem velké odhodlání být tady pro něj a dát mu jistotu, že na to nikdy nebude sám.“
Po porodu byl chlapeček napojen na plicní ventilátor, kanylu a nasogastrickou sondu. „Všechny životní funkce zajišťovaly přístroje. Jelikož byl neklidný a hrozil mu oběhový kolaps, byl mu v prvních dnech aplikován morfin. Krvácel do mozku a projevila se u něj intolerance na mateřské mléko,“ popisuje Monika.
Nekonečný strach. Tak by se ve zkratce daly popsat jejich první společné dny. „Strach z toho, že jednoho dne zazvoní telefon a lékař nám sdělí špatnou zprávu. Strach z možných následků krvácení do mozku a z toho, že by Štěpa nemusel v budoucnu chodit. Strach z toho, že by se nám mohlo něco stát a on by zůstal na světě sám. Pociťovali jsme nejhlubší obavy, které se postupně rozplynuly.“
Na sebelítost nebyl čas. „Velkou část dne jsem trávila v nemocnici, abych se naučila, jak pečovat o předčasně narozené dítě. A zbývající energii jsem vkládala do činností, které mě držely nad vodou,“ dodává statečná maminka.
Štěpánek strávil v nemocnici tři měsíce. Jak říká Monika, pak teprve začalo pravé rodičovství. „Dalších šest měsíců se neslo ve znamení častých kontrol u specialistů. Naším největším strašákem bylo neprospívání, k tomu se přidružil atopický ekzém, reflux a snížený svalový tonus. Každý den jsme cvičili Vojtovu metodu, zaznamenávali přírůstky na hmotnosti, podávali mu speciální výživu. Dnes na synovi neshledávám nic, co by ho nějak výrazně omezovalo nebo trápilo. Z mého pohledu je ve skvělé formě,“ říká Monika s dodatkem, že vývoj nedonošených dětí je velmi individuální.
Filípka museli resuscitovat
Katka Tomačková (38), syn Filípek: narozený v 36. týdnu, míry: 3010 g, 49 cm syn Kubíček: narozený v 36. týdnu, míry: 2950 g, 48 cm |
Pocit bezmoci, že děťátko nemůže zůstat v děloze až do plánovaného termínu porodu, zažila i tato maminka hned dvakrát.
Kvůli leidenské mutaci, prodělaným trombózám a každodenním injekcím na ředění krve chodila Katka do rizikové poradny a navštěvovala hematologickou ambulanci. „Než jsem při prvním těhotenství stihla dojít do rizikové poradny, skončila jsem už v 10. týdnu v nemocnici. Poté následoval přísný klidový režim. I druhé těhotenství bylo rizikové, na vině byla cukrovka,“ vzpomíná dvojnásobná maminka.
Nedonošených dětí přibývá, jejich šance na normální život ale rostou |
Komplikace nastaly později. „U prvního těhotenství mi na konci 2. trimestru začaly otékat nohy a v noci mě braly hrozné křeče do rukou. Postupně se otoky rozšiřovaly po celém těle. Moje úžasná kardioložka, k níž docházím s leidenskou mutací, mě nechala hospitalizovat. Čekala mě spousta vyšetření, léků a čekání na 36. týden, kdy mi lékaři vyvolali porod,“ vysvětluje, proč musela rodit před termínem.
„Když jsem čekala druhého syna, zhoršilo se mi dýchání, měla jsem velký tlak na hrudi a občasnou hypoglykémii. Ale zlom nastal po špatném výsledku z monitorového vyšetření miminka ve 36. týdnu,“ vzpomíná a dodává, že oba synové se narodili o měsíc dříve.
Nečekané komplikace
I když měl prvorozený Filípek po porodu míry téměř jako donošené miminko a narodil se přirozeně po vyvolaném porodu, problémy se mu nevyhnuly. „Pravděpodobně kvůli mému zdravotnímu stavu se placenta dostatečně nevyvinula. Z kladenské nemocnice byl Filípek převážen v komplikovaném stavu na JIRP Dětského dorostového lékařství v Praze s diagnózou nevyvinuté plíce, kolaps plic po vdechnutí plodové vody a sepse celého organizmu,“ popisuje Katka hororové okamžiky a podotýká, že u druhorozeného Kubíčka už se podobné komplikace naštěstí neopakovaly.
„Informaci o zdravotním stavu Filípka a jeho převozu jsem se dozvěděla po probuzení z narkózy po operačním zákroku. Byl to šok, celou noc jsem nemohla spát a pořád jsem na něj musela myslet. S panickým strachem jsem bojovala pokaždé, když jsem volala na jednotku intenzivní a resuscitační péče, kde byl Filípek hospitalizovaný,“ vzpomíná na šílenou nejistotu.
„Byl statečné miminko, po prvních 24 hodinách, kdy ho lékaři museli oživovat, jsme slyšeli již jen lepší zprávy,“ dodává Katka. „Filípkovi je skoro šest let a Kubíčkovi budou tři roky. Oba jsou zdraví, rádi lumpačí, chodí do školky a Filípek se příští rok těší do školy,“ říká jejich máma. Je ráda, že ji tato náročná zkušenost nasměrovala do neziskové organizace Nedoklubko, která podporuje právě maminky po předčasném porodu.
