„Já osobně jsem žádné vzájemné naschvály nezažila. Nemám osobně potřebu se někomu mstít. Myslím si, že nejlepší krok, který můžeme udělat, je to, že odpustíme tomu, kdo si to vůbec nezaslouží, protože to děláme ne kvůli tomu druhému, ale kvůli sobě samotnému.“
Ve své praxi se s podobnými válkami a naschvály mezi manželi setkáváte?
Ale ano, jsou to v podstatě takové nikdy nekončící boje matky „mařitelky“ – omlouvám se, ale ve většině případů to tak bývá, že nejsou schopny pochopit, že něco skončilo, a tak se mstí přes ty děti. Na jedné straně stojí otcové, kteří bojují za to, aby vůbec mohli vídat své děti, a proti nim matky, které vymýšlí ty důvody, proč exmanžel, kterého si dříve vybraly jako otce svých dětí, vůbec není schopný o ty děti pečovat. No a uprostřed toho jsou chudáci děti, které jsou v podstatě obětí toho boje, protože mají přirozeně rády oba dva rodiče, ale neustále si musí vybírat a před každým z rodičů předstírat, že toho druhého zas až tak rády nemají… Spor o majetek zas, spíš než řezáním oblečení a půlením věcí, skončí tak, že jeden z těch manželů vybere společné konto a tím je dělení majetku skončeno. (smích)
Jak se se životními peripetiemi vypořádává sama právnička?
Jako úplně každý. Krize se nevyhýbají ani právníkům, já sama mám za sebou velice náročný loňský rok, který bych nepřála vůbec nikomu, ale jsem důkaz toho, že mě jen tak něco nepoloží. Všichni musíme bojovat, a i když nás někdo srazí k zemi, tak se musíme vzchopit a jít dál, protože to má v životě smysl.
Rok 2020 byl určitě tím nejčernějším pro spoustu lidí. Co se vám k tomu všemu ještě stalo?
Přesně to, co řeším dnes a denně ve své advokátní kanceláři. Po jedenácti letech manželství jsem zjistila, že mě můj manžel podvádí a lže mi. V podstatě poté, co jsem mu vychovala jeho tři děti, obětovala kariéru a částečně i osobní život, tak jsem zjistila, že jsem byla asi příliš dokonalá. Všechno jsem dělala na sto padesát procent, takže manžel pak z toho měl určité problémy se svým vlastním egem a našel si pravý opak mě. Ale já si myslím, že tohle se stává a lidé by se z toho neměli hroutit. Je to nepříjemné, ale v podstatě nejde o nic neobvyklého, bohužel.
Narodila jste se v Česku, potom jste se dostala do Maroka a do Francie...
Před nějakými deseti, jedenácti lety jsem se zamilovala do cizince a v době, kdy se má advokátní praxe začala velice zajímavým způsobem rozvíjet, odstěhovala jsem se do Marrakéše v Maroku. Byla to zajímavá zkušenost, nicméně českým ženám bych ji nedoporučovala. Je to dost náročné jednak pro udržení nějakého kontaktu s prací, a pak také kvůli velmi rozdílným mentalitám.
To už jste měla dceru. Kolik máte dětí teď?
Dcera se mi narodila v sedmadvaceti a další tři děti jsem vyvdala ve třiceti – z jednoho dítěte jsem měla čtyři a potom jsme si pořídili ještě jedno společné, páté. Teď už se starám jen o dvě, takže pohodička.
Jak nároční jsou cizinci klienti oproti těm českým?
Hodně pracuji se zahraniční frankofonní a anglofonní klientelou, využívám zkušeností z ciziny. V porovnání s českými klienty – a nechci nikoho urazit – jsou cizinci tolerantnější, přizpůsobivější, nešťourají se v detailech: „Proč takhle, když jsem si na googlu našel, že by to šlo jinak.“ My advokáti pak máme často pocit, že nebojujeme s protistranou a justicí, ale i s klientem samotným, který se nás snaží přesvědčit o svém právním názoru. Tohle zahraniční klienti většinou nedělají. Jsou v cizím prostředí a mají k nám víc důvěry.
V zahraničí jste se advokacií neživila?
Musela bych se v kariéře vrátit zpět nejméně na tři roky do advokátní kanceláře, pak složit zkoušky z francouzského práva. S ohledem na velkou rodinu jsem se na to necítila a vrhla se do diplomacie.
Co jste dělala?
Využívala jsem svých právních i jazykových znalostí ve zvláštní misi České republiky při radě Evropy v době, kdy Česká republika měla předsednictví ve výboru ministrů – pomáhala jsem s komunikací mezí českým ministerstvem zahraničních věcí a francouzskými úřady.
Rozvod nemusí být tragédie. Pět pravidel pro ty, kteří nechtějí válku |
Jak jsou vytížení právníci v dnešní době?
Poptávka je. Běžně řešíme klasické rozvody, rozchody, vypořádání majetku, péči o děti. Izolace bohužel jen akceleruje problémy v mezilidských vztazích a časté jsou i jednorázové konzultace, kdy ti lidé přijdou a tuší, že se něco děje ve vztahu, že by to možná měli nějak řešit, a chtějí vědět, na čem jsou, jaká mají práva, jaké jsou povinnosti. Bohužel i s ohledem na všechna omezení řešíme různá odstupování od smluv, prodeje majetku, lidé se musí zbavovat svých nemovitostí, takže se řeší převody nemovitostí, protože třeba nemají na splátky hypoték a tak dále. Někdy se stane, že mám i tři soudní jednání v jednom týdnu, a to je hodně náročné.
Jste zastánkyní nulového násilí. Co si pod tím máme představit?
Nesouhlasím s jakýmkoliv násilím, ať už na dětech, na ženách nebo na mužích, s nímž se také v praxi setkávám. Násilí, ať už fyzické, nebo psychické, je prostě neakceptovatelné a nepatří do moderní společnosti.
Před natáčením padla řeč i na seriál o Boženě Němcové, říkala jste, že ta doba byla pro ženy dosti náročná…
No to určitě byla, já bych se strašně nerada do takové doby vůbec jen vcítila, protože ten rozdíl mezi ženou a mužem byl naprosto zásadní. V postavení, v právech. Ženy v podstatě nemohly vůbec nic, neměly právo se vzdělávat, cestovat. Muž – nejdříve otec a pak manžel – rozhodoval o čemkoliv. Je vtipné, že v některých evropských zemích tato situace přetrvávala až dejme tomu do šedesátých, sedmdesátých let dvacátého století. Například ve Francii si k mému velkému údivu nemohla manželka až do šedesátých let založit bankovní účet bez souhlasu manžela. Takže buďme ženy šťastné za to, kde žijeme a kdy žijeme.
Píšete blog Právnička s lidskou tváří, kde se zaměřujete mimo jiné i na samoživitelky.
Sama jsem z rozvedeného manželství, starala se o nás jenom maminka, která byla v podstatě na všechno sama. Mně je naprosto jasné, jak to dnes musí být pro samoživitele strašně těžké a ještě notabene v dnešní době s tím, kdy se rodiče musejí starat o děti a tvářit se, jako by všechno zvládali bez problémů. Na svém blogu sdílím své profesní i osobní zkušenosti a těm, kteří mě kontaktují, se snažím v rámci svých možností nějakým způsobem poradit, pomoci, navést je, říci jim, na co mají právo a co by se naopak mohlo obrátit proti nim.
Co je pro vás osobně na právu nejzajímavějšího?
Nejvíce mě uspokojuje, když mohu pomoct klientovi změnit v jeho životě něco, co považoval za neřešitelné. Tak třeba: přijde klientka, která zjistila, že ji po pětadvaceti letech manželství manžel podvádí, že vybral veškeré úspory, odešel a hodlá na děti platit minimum. Je zhroucená a mně se z trosky za dva roky podaří udělat relativně sebevědomou ženu a vysoudit pro ni to, co jí po právu náleží. To je obrovský pocit zadostiučinění. A pokud za vámi pak přijde s obrovským pugétem růží a se slzami v očích děkuje, je to pocit, který nelze vynahradit penězi.
