Iva Pekárková
47 let, spisovatelka
svobodná, bezdětná
V nepřizpůsobivosti je síla. Jistě, občas se zdá, že je to právě naopak a že ti přizpůsobiví jsou silnější. Ale nenechte se zmást: Krátkodobě jim to možná vychází, ale stačí pár let nebo staletí a začne být jasné, kdo vyhrává.
Klasická forma nepřizpůsobivosti je jazyková – někteří lidé či národy se prostě odmítají naučit aspoň základy cizího jazyka, a to i jazyka země, ve které se rozhodli žít. Pokud je takových nepřizpůsobivých mnoho, nezbude těm přizpůsobivějším než se naučit mluvit po jejich. Víme, jak to dopadlo v Karlových Varech: snad každý už tam mluví rusky – a to jen proto, že Rusové, kteří to město napůl vlastní, se nehodlají učit česky.
Podobná situace, jen ve větším měřítku, nastala už před dvaceti nebo třiceti lety v Kalifornii: španělsky mluvící obyvatelstvo se není schopné nebo ochotné naučit anglicky, a tak vládě nezbylo než udělat ze španělštiny další úřední řeč.
Ale nemusíme cestovat ani do Varů, ani do Kalifornie, stačí se ohlédnout do minulosti. V posledních nejméně pěti tisících letech to byly skoro vždycky ženy, kdo se přizpůsoboval. Přizpůsobovaly se "požadavkům doby", což byly, málo platné, většinou požadavky mužů té doby. Nosily nepohodlné paruky, škrtily se v krinolínách, leckdy si netroufly ani samy z domu,úzkostlivě střežily svou dobrou pověst.
Muži to taky neměli jednoduché, ale aspoň se po nich nečekalo, že se všemu bez reptání přizpůsobí. Měli daleko víc volnosti. Ženy se osvobodily teprve v okamžiku, kdy se přestaly všemu přizpůsobovat. Nepřizpůsobivost nám dala sílu. A komu se to nelíbí, ten ať se kouká přizpůsobit...*
Oldřich Dudek
64 let, scenárista a ilustrátor
ženatý, děti Martin, Oldřich, Markéta, Adéla
Lidstvo je tlačeno k tomu, aby se stále přizpůsobovalo. Například klimatickým podmínkám, politickému systému, zdravému životnímu stylu, pracovní době, letnímu a zimnímu času, rozbitým silnicím, objížďkám a módě. Možná, že jsem ještě na něco zapomněl, ale to není důležité.
V umění přizpůsobovat se není lepší ani žena ani muž, spíše je tato disciplína zajímavá tím, jak k ní obě pohlaví rozdílně přistupují. Muž je od přírody přímočařejší. Vypnout hruď, tasit meč, píchnout, zvítězit. Žena se v tomto ohledu zásadním způsobem liší. Umí také vypnout hruď, ale je to úplně něco jiného, než když to udělá muž. Pojďme nyní vstoupit do nekonečné krajiny obrazotvornosti.
Na fialové trávě před růžovým lesem stojí dva domky. V jednom žije muž a žena, v druhém žije jen muž. Jednoho dne v domku, kde žijí muž a žena spolu, přestane téct teplá voda. Na furt. Na pořád.
Muž se vzniklé situaci začne přizpůsobovat tak, že volí velmi nepříjemné postupné otužování. Každý den ráno je z domku slyšet jeho řev pod studenou sprchou a posléze huhňavé kletby, kterými častuje své zbabělé mužství.
Nicméně své přizpůsobení dovede do vítězného konce a za čtvrt roku je slyšet z koupelny domku nonšalantní pohvizdování pod tekoucí ledovou vodou a na Nový rok lze spatřit tohoto hrdinu při společné plavbě otužilců ve Vltavě u Národního divadla v Praze.
Úplně jinak se přizpůsobí situaci se studenou vodou mužova žena. Jak? Jednoduše uteče k sousedovi, kterému teplá voda teče...
