„Zemřela v klidu, v tichosti, v pondělí odpoledne ve svém bytě v rezidenci RoSa v pražských Kobylisích,“ uvedla tisková mluvčí rezidence Hana Tietze s tím, že Prekopová byla do poslední chvíle v dobré kondici. „Ještě v polovině srpna šla jako modelka u nás módní přehlídku,“ uvedla Tietze. Pozůstalost a poslední rozloučení se bude nyní řešit s její neteří, která žije ve Stuttgartu.
„Muži degenerují, chybí jim autorita. Z žen jsou chlapi a děti jsou chudáci.“ To jsou jen některé z kontroverzních poznatků proslulé dětské psycholožky Jiřiny Prekopové, která se až do svého vysokého věku radovala ze života a věnovala se ochotnickému divadlu.
Za největší chyby, jaké rodiče ve výchově dětí dělají, považovala prudké hádky bez toho, aniž by děti viděly jejich usmíření. „Štěkají na sebe, křičí na sebe před dětmi, které ty scény vnímají jako velké drama. Když se manželé doma pohádají a děti jsou toho svědkem, měli by se i před nimi usmířit, a to dřív, než zapadne slunce,“ radí Jiřina Prekopová a dodává, že toto pravidlo je něco jako logický přírodní zákon, který uznávají všichni, včetně indiánů, eskymáků, černochů. Za jejího mládí bylo prý naprosto běžné.
Muži degenerují, tvrdí psycholožka Jiřina Prekopová |
Jiřina Prekopová se narodila 14. října 1929 v Prostějově. Vystudovala psychologii v Olomouci (než jej z fakulty vyhodili, byl jejím učitelem i známý filozof J. L. Fischer).
Po studiích kvůli svým protikomunistickým názorům nesměla v oboru pracovat. Odešla do Sudet, kde tři roky učila na škole a po vyhazovu se tam živila prací v zemědělství. Onemocněla tyfem a téměř zemřela. Vrátila se k rodičům a pracovala v různých neperspektivních zaměstnáních.
Nový život v Německu
Manžel Valentin strávil patnáct let v komunistickém vězení v uranových dolech a pravděpodobně ozáření bylo příčinou, že manželé neměli děti. „To byla pro mě největší životní krize, když jsem si uvědomila, že nebudu moci mít děti,“ řekla a dodala, že když nemohla mít vlastní děti, tak si řekla, že se před ní otevírá možnost plně se věnovat profesi, a to si splnila. „S vlastními dětmi by se můj život rozhodně vyvíjel jinak. Beru to prostě tak, že všechno, co se dělo, mělo nějaký smysl.“
Československo manželé opustili v roce 1970. První místo jako psycholožka dostala v Německu v diagnostickém a terapeutickém centru ve švábském Albu. Působila rovněž na dětské klinice Olgahospital ve Stuttgartu.
Propracovala metodu pevného objetí, původně vymyšlenou americkou psycholožkou Marthou Welch pro autistické děti; Prekopová využila i poznatků etologa Niko Tinbergena, nositele Nobelovy ceny, a psychoterapeuta Berta Hellingera v oblasti rodinných systémů a konstelací.
„Je mi osmdesát devět let a díky životním zkušenostem bych teď mohla radit,“ odpověděla před necelými dvěma lety na otázku iDNES.cz. Kdyby znovu začínala, opět by si zvolila profesi dětské psycholožky.
„U každého případu mě zajímají příčiny. Třeba teď mi známá líčila, jak její vnuk v noci pláče. Vždycky je třeba zjistit proč, je to jako detektivka, jsem trochu jako Miss Marple,“ uvedla tehdy věhlasná psycholožka.
Práce Prekopové byly přeloženy do téměř dvou desítek jazyků. Z autorčiných česky vydaných knih: Malý tyran. Co vlastně děti potřebují (česky poprvé 1993), Neklidné dítě (1994), Když dítě nechce spát (1997), Prvorozené dítě. O sourozenecké pozici (2002), Nese mě řeka lásky. Rozhovor s Ingeborg Szöllösi a Ivanou Krausovou (2007), Pevné objetí. Cesta k vnitřní svobodě (2009).
14. listopadu 2018 |
