„Určitě vnímám změnu nálady ve společnosti a těch důvodů je víc. Kromě pocitu ohrožení jsme stále v pro nás relativně nové situaci. Napětí se kumuluje a u některých z nás pak ventiluje ven nějakým agresivním chováním, nebo minimálně agresivními emocemi,“ řekl Kulhánek.
První vlna pandemie nás podle psychologa proti společnému strašidelnému nepříteli víc spojila a stmelila, i přesto, že podmínky pro boj s koronavirem nebyly ideální. Nikdo nevěděl, co má dělat, ani nebyly dostupné ochranné pomůcky. „Byli jsme však daleko tolerantnější k chybám těch, kteří boj s covidem řídí, respektovali jsme, že se všichni učíme,“ uvedl Kulhánek.
Nedůvěřivá oběť se chová nelogicky
Těšit se denně na něco je teď obzvlášť důležité, říká psycholog |
Po létě jsme se podle něj vrátili do rozpoložení, jako kdyby korona u nás nebyla. V září přišla druhá vlna, víc lidí už mělo s koronou nějakou zkušenost, přestali jsme se viru tolik bát, nepřítel se najednou nezdál tak nebezpečný a do toho na řadu lidí začala dopadat krize ekonomická. „Nejistota a nespokojenost v tom směru rostla, na sociálních sítích se šířily nejrůznější dezinformace, i odborná veřejnost se kolikrát neshodla a na řadu občanů to působilo zmatečným dojmem.“
Dost lidí začalo ztrácet důvěru v to, že tahle vláda ví, co dělá, shodují se psychologové. „My jsme od začátku říkali, že je nutná srozumitelná komunikace, že je lidem třeba nařízení vysvětlovat a ukazovat a ne přikazovat, protože řada lidí má pak pocit, že situaci pořádně nerozumí a že musí jen reagovat. Přitom jim vláda autoritativně zasahuje do života,“ kritizoval Jan Kulhánek způsob komunikace, která se podle něj na podzim nepovedla a zavládl informační zmatek.
Zdravou agresi potřebujeme
„Pokud se lidé dostanou do role nedůvěřivé oběti, mají tendenci to vrátit zpátky, bouřit se a chovat nelogicky, i když z jejich pohledu logicky,“ vysvětlil a dodal, že trochu jsme si na situaci zvykli díky adaptačním mechanismům, ale i tak jsme již za dlouhé měsíce unaveni, u někoho se to projeví úzkostmi, u jiného letargií až depresí, pocitem bezmoci, které však na ulici nejsou tak evidentní. U některých lidí probublá frustrace ven prostřednictvím agrese, proti níž nepomůže ani sport.
Krize je dlouhá, stresu podléhají už i ti jinak odolní, varuje psycholog |
„Vyběhat se můžeme z pracovního stresu, protože většinou dobře víme, co nás znervózňuje. Tady jde však o dlouhodobější opotřebení našeho materiálu způsobené izolací, také vlivem větších starostí o děti. A do toho si rodiče ani nedojdou do kavárny, vinárny, jsou dlouhodobě doma a tam se dusí ve vlastní šťávě. Dlouhodobá frustrace vede k napětí a to se projevuje agresí,“ uvedl psycholog Kulhánek a dodal, že zdravá agrese je na druhou stranu důležitá emoce, kterou v životě potřebujeme, bez níž bychom se v životě nikde neprosadili, nic bychom si nevybojovali.
„Ale chronická agrese ukazuje, že ti nejvíc útoční, agresivní lidé se nějakým způsobem také nejvíc bojí,“ řekl a dodal, že agresivita souvisí i s hladinou testosteronu. Čím je ho více, tím přibývá i sklonům k agresivnímu chování.
V naší kultuře podle něj obecně málo projevujeme na veřejnosti emoce – na rozdíl třeba od jiných evropských zemí – Itálie nebo Řecka. „U nás mají lidé víc vypěstovanou sebekontrolu, a když už se někdo vzteká, je to také víc vidět,“ popsal situaci a upřesnil, že nepřijatelná je beze sporu agrese fyzická. „Ale i verbální, pokud vyloženě někoho slovně napadneme a neukočírujeme emoci v případě, že nám omylem někdo šlápl na nohu. To už je také za čárou. Avšak pokud nadáváme a nikoho tím nezraňujeme, tak to asi nikomu nevadí, otázka je, jestli to dotyčnému přinese úlevu.“
Jan Kulhánek rovněž zmínil, že vzrostla spotřeba alkoholu popíjeného doma. „Alkohol sice krátkodobě ulevuje od stresu, ale daleko víc agresi odbržďuje, protože rozpouští zábrany. Pokud námi delší dobu lomcuje vztek, můžeme být pak otevřeně agresivní, což má vliv na to, že se doma hrotí partnerské konflikty, stoupá i domácí násilí. Na ulici nepotkáme opilé až tolik, ale spíše ty nespokojené, kteří se třeba doma pohádali a jdou ven, kde narazí na nás a my jim zrovna stojíme v cestě.“
Jak na agresory pod tlakem reagovat? „Když se cítíme být ohroženi, tak často ztuhneme, to je instinktivní reakce. Někoho přepadne úzkost a strach a jiný začne křičet. Já osobně se snažím z takové situace co nejdřív uniknout, ohradím se jen tehdy, pokud to vyhodnotím tak, že proti mně nestojí někdo pod vlivem drog, alkoholu,“ řekl psycholog s tím, že jde o to, se chránit a ne vychovávat planetu. „Nechcete zkrátka, aby vám agresor ublížil.“
U kojenců o agresi nemluvíme
Podle Kulhánka můžeme určitou míru temperamentu a impulzivity pozorovat už u těch nejmenších dětí. „Jsou to děti víc dráždivé, snadněji se vytočí, snadněji je něco vyruší od spánku. Určitě existují vrozené povahové rysy, jeden z nich je větší emotivita, impulzivita – tedy to, do jaké míry umíme kontrolovat emoce,“ uvedl s tím, že o agresivitě u kojenců se mluvit nedá.
Nejvíc agresivní jsou podle něj pak ty děti, které jsou dlouhodobě frustrované, jejich základní potřeby nejsou uspokojovány a navíc vidí agresivitu kolem sebe v nejbližší rodině. „Pokud jsou pak v napětí, začnou agresi snadněji projevovat stejně agresivním chováním,“ řekl.
Proč jsou agresivní i dívky a jak patologická agrese ovlivní vývoj dětí? Proč je společnost rozdělená, co je to domácí diplomacie a jak zvládnout vlastní agresi v sobě? Poslechněte si celý Rozstřel.
