Zase pozdě? Staňte se pánem času a vyzrajte na nedochvilnost

Dochvilnost je výsadou králů, říká se. Možná právě proto jsou evropské monarchie proti jiným státním zřízením v menšině. Chodit včas se nám zkrátka moc nedaří. Jak se naučit lépe hospodařit s časem?

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Nakládání s časem ovlivňuje nejen naše povaha a přístup k životu, ale i výchova. Jsou lidé, kteří mají rádi řád a bazírují na dochvilnosti, jiní zase proplouvají časem s volností listu poletujícího ve větru a předměty typu hodinky či budík bytostně nesnášejí.

Kdo je na tom lépe? Nikdo. Být jiný neznamená být horší. Žijeme však ve společnosti, která je časem řízena, a aby věci fungovaly, je třeba se někdy přizpůsobit.

Stresový faktor

„Sledování a dodržování času umožňuje koordinovat aktivity mnoha lidí, víc toho za den stihnout, plánovat a umět odhadnout, kolik toho uděláme a kdy můžeme odpočívat,“ vysvětluje psycholog Jan Kulhánek z Psychoterapie Anděl.

Ovšem jedním dechem dodává, že z hlediska vývoje člověka jde o velmi krátkou dobu, kdy pracujeme s časem rozděleným na minuty. Nemáme to takzvaně ještě v genech.

Odpočinek si naplánujte, radí psycholog

Dříve lidé zažívali stres a úzkost z nedostatku obživy či ohrožení vlastního života. V dnešní moderní době nás zase mohou stresovat nároky na výkon nebo právě tlak na dodržení časových limitů. Stačí však opustit Evropu či Severní Ameriku a hned je všechno jinak, protože způsob nakládání s časem se liší s ohledem na povahu národa. V naší kultuře je nedochvilnost vnímána jako špatná vlastnost či zlozvyk. Zatímco Filipínec nad drobným zpožděním mávne rukou, Němec vás jedním šmahem odsoudí jako nespolehlivého, nezodpovědného nebo dokonce arogantního jedince.

Čas je dar

V dnešní době nekonečných možností máme tendenci si i z hezkých zážitků dělat povinnosti – honem, už musíme vyrazit do zoologické, vstávat, ať jsme na lyžích mezi prvními! Snažíme se všechno stihnout a nakonec nám po celém dnu chybí uvědomění si krásy zážitku.

Pokud se to v životě děje i vám, zkuste se zamyslet, co by šlo ve vašem životě vynechat. Musíte tolik uklízet? Zapojujete partnera a děti, nebo nesete všechnu tíhu na svých bedrech? Musí mít vaše dítě tolik kroužků? Stres si vytváříme sami a je hodně na nás, jak si život nastavíme a jak ho nastavíme dětem. Čas je pro nás přesně vymezen a nedostaneme ani minutu navíc. Tak ho využijme, jak nejlépe dokážeme.

Ne všichni můžeme (nebo chceme) emigrovat do Tichomoří. Co tedy můžeme udělat pro lepší koordinaci času?

Proč jsme nedochvilní?

Psychoterapeutka Tereza Zahrádková z poradny Therapia je toho názoru, že dřív, než začneme natahovat budíky na stále dřívější hodinu, máme si položit otázku, proč vlastně chodíme pozdě.

„V dětství získáváme základní návyky a spolehlivost je jedním z nich. Pokud jako dítě vnímáme, že rodiče si s časem nelámou hlavu, můžeme tento přístup převzít,“ říká.

Úzkost je civilizační nemoc. Jak se jí zbavit?

Upozorňuje však také na fakt, že k časové rozháranosti můžeme dojít i zcela opačným způsobem – tím, že nás rodiče drželi příliš zkrátka a úzkostlivě, až pedanticky dbali na dodržování i těch nejbanálnějších pravidel. Takoví lidé se cítí svázaní, žijí s pocitem, že stále něco musí. Pak se jim v dospělosti může snadno stát, že zatouží po uvolnění a nespolehlivost jim může k tomuto pocitu pomoci. Začnou chodit pozdě, protože teď už konečně můžou. Problém je, že to přinese zas jiné stresy a dost možná i nepřízeň ze strany těch, kteří na ně věčně čekají.

Obecně lze hledat příčiny pozdních příchodů také v otázkách podobných těmto: Mám toho v životě tolik, že nestíhám? Mám tendenci si na poslední chvíli před odchodem vymýšlet různé nové činnosti? Neumím svůj život organizovat? Mám špatný časový odhad? Nezahlcuji se v životě nepodstatnými věcmi a kvůli tomu pak nestíhám? Připadám si v životě uvolněnější, nebo rebeluji proti druhým lidem? Až si na tyhle otázky poctivě odpovíte, bude cesta k nápravě mnohem jednodušší. Pokud o ni ovšem vůbec stojíte.

Jak se naučit správně zacházet s časem

Pokud vás pozdní příchody u sebe sama mrzí a chtěli byste se v tomto ohledu polepšit, zkuste si vzít k srdci několik praktických rad psychoterapeuta Jana Kulhánka: 

1. Je důležité se naladit tak, že je lepší přijít někam o trochu dříve a chvíli čekat, než dorazit později a nechat čekat druhé. 

2. Naučte se organizovat svůj čas, využijte k tomu všechnu dostupnou techniku, jako je například upozornění v mobilu. 

3. Zkuste příště přerušit či odložit činnost, kvůli které byste jinak přišli pozdě – je to otázka priorit. Včasný příchod se musíme naučit vnímat jako důležitou věc. 

4. Nalaďte se na druhou osobu, představte si pocity, které zažívá, když na vás – možná už poněkolikáté – někde čeká.

Dělej, nebo přijdeme pozdě

Aby děti v dnešním světě obstály, je potřeba je kromě jiného naučit i umění správného zacházení s časem. Ohromně jim tím zjednodušíme život a úzce s tím souvisí i pěstování zdravého sebevědomí. Pokud však chceme jako rodiče děti něco naučit, měli bychom to sami zvládat. Vyhráno má tedy ten, kdo si s časem umí poradit.

Realita nás ovšem někdy přitlačí ke zdi a nervy zalomcují i s těmi nejvyrovnanějšími. Tereza Zahrádková upozorňuje pouze na nebezpečně vyhrocené situace, kdy zejména úspěšní lidé neumějí zpomalit. A podle toho vypadá i ranní výprava s dětmi z domu. Bývá plná emocí a někdy i zloby.

„Je důležité přizpůsobit tempo svým potomkům, protože dítě nemá možnost rodiče dohnat,“ konstatuje Tereza Zahrádková a dodává, že je úplně normální, když jsou děti pomalé. Mají svůj svět a často se zasní, nejsou na náš rychlý život připravené. Takže i když tedy dítě navykáme nějakému režimu, je třeba se obrnit trpělivostí.

Psycholožka také varuje, že bychom si měli dávat pozor na věty typu „Nedělej to, co si o tobě budou druzí myslet!“ Právě tyto formulace jsou totiž jedním z možných budoucích podhoubí nízkého sebevědomí, kdy se v dětství naučíme, že druzí jsou natolik důležití, že to ovlivňuje naši vlastní hodnotu.

Slušnost ke druhým je třeba budovat spíše vzbuzováním empatií. No a také tím, že na schůzky s nimi nebudeme chodit pozdě. „Obecně nejvíce času ztrácíme a nejvíce se nervujeme, když věci odkládáme, ty se nám pak hromadí a my nestíháme,“ zamýšlí se Jan Kulhánek. „Proto je dobré děti učit odmala dělat věci postupně, rozlišovat, co je důležité a co méně, a hlavně povinnosti neodkládat, pokud to jen trochu jde.“

Pokud dítě notoricky nestíhá, je dobré adekvátně k jeho věku nechat mu pocítit důsledky nedochvilnosti a nežehlit to stále za ně. Děti by se měly učit být dochvilné ne kvůli nám, ale proto, aby se nedostaly do potíží.