Okamžik, kdy se mladí osamostatní a začnou novou kapitolu života mimo dosah rodičů, je zlomový pro obě strany. Otci i matce po letech péče a přizpůsobování začíná další etapa, na kterou se po dobu puberty svých ratolestí vlastně těšili. Jenže úleva se překvapivě nedostaví. Místo ní přichází smutek zvaný syndrom prázdného hnízda.
Pokud mluvíme o dětech, s oblibou používáme různé metafory z ptačího světa. Potřebují teplé hnízdečko, označujeme je jako písklata, a až dospějí, vyletí z hnízda. Když už zde máme ornitologické okénko, je třeba zmínit, že zavírat děti do zlaté klece se ještě nikomu nevyplatilo. Pak by se našemu ptáčátku nemuselo vůbec chtít teplé hnízdečko opustit.
Vraťme se ale k syndromu prázdného hnízda. Tento pojem v psychologických slovnících nehledejte. Jde o laické pojmenování emočního stavu, který nastává po odchodu dětí z domova. Pojďme se na tento fenomén podívat s nadhledem, tedy tak trochu z ptačí perspektivy.
Když se jedinou náplní našeho života stane starost o potomka, nemůže to dopadnout jinak než katastrofou.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
