Pandemii onemocnění covid-19 kvalifikují odborníci jako jednu z nejpodstatnějších zdravotních výzev posledních desetiletí. Tato událost ovlivnila společnost nejen z biologického hlediska, ale přinesla i sociální a psychické problémy různé intenzity.
Vzpomínáte, jak byla brzy po propuknutí pandemie ve většině zemí přijata praxe sociálního distancování? Nesměli jsme se setkávat na místech, kde jsme byli zvyklí, později jsme ani neměli možnost navštěvovat své blízké. Kromě zdravotních hrozeb tak začal přirozeně přicházet i stres ze sociálního odloučení.
To vše bylo navíc ohraničeno obavami z nepředvídatelnosti. Co bude zítra? Budeme jako lidstvo dál žít, nebo budeme postupně vymírat? Naděje na očkování byla na počátku roku 2020 v nedohlednu a my se poprvé museli naučit přijmout strach v našich klidných končinách v posledních dekádách nepoznaný.
„Byla jsem v devátém měsíci těhotenství a s rouškou jsem chodila na vycházky kolem domu. Napadaly mě ty nejčernější scénáře a vyčítala jsem si, do jaké doby přivádím své dítě,“ vypráví mladá žena, které pandemie poznamenala jedno z nejdůležitějších období života.
Samota je lék i tichý zabiják. Jaké nemoci spouští, popisuje psycholog |
„Porodila jsem v době, kdy byla přítomnost otců u porodu zakázána. Myslím, že to na životním startu naší dcery zanechalo nesmazatelné následky. Manžel navíc dodnes lituje, že u tak důležitého životního milníku nemohl být,“ dodává.
Stát na začátku pandemie převzal kontrolu nad naším životem. Bylo možné vycestovat do vzdálených exotických destinací, ale cesta do sousední vesnice za rodinou možná nebyla. Mnozí lidé tak v období největšího stresu a zákazů utíkali do cizích zemí, kde měli alespoň malý pocit relativní svobody.
Věci, které jsme dřív milovali
Pandemie přinesla do života světové populace mnoho změn, které jsme na začátku vnímali jako dočasné. I přesto se nakonec staly v našich životech „novým normálem“. Jedná se o změny jak pozitivní, tak takové, které nás o něco nenávratně připravily.
Mnoho lidí si třeba během pandemie zvyklo pracovat z domova. Češi tak už neberou home office jako pracovní benefit, nýbrž jako standard. Osobní schůzky nahradila setkávání online a mnoho firem zjišťuje, že snížení nákladů o nájmy se jim vyplácí.
Na začátku roku 2021 pracovalo z domova zhruba 40 procent lidí. Většina z nich si na domácí prostředí zvykla natolik, že i dnes preferují pracovat z klidu své ložnice nebo obýváku. Ranní rozhovory nad kávou s kolegy nebo společné obědy, kde se kromě pracovních věcí řešil i víkendový program, jsou tak pro mnohé z nás minulostí. Pro velkou část pracovníků šlo přitom o důležité sociální vazby, které kvůli pandemii možná už navždy ztratili.
KOMENTÁŘ: Na poučení z covidové pandemie stále čekáme |
Na druhou stranu pandemie často pozitivně ovlivnila rovnováhu mezi prací a volným časem. Mnoho lidí mělo v období pandemie více možností najít si nového koníčka, který se mohl stát nejen příjemným trávením volného času, ale i přivýdělkem, nebo dokonce novým kariérním směrem.
Většinou však šlo o osamělé aktivity, jako je studium nového jazyka nebo hra na hudební nástroj, tedy o trávení času, při kterém jsme nezískávali žádné nové sociální vazby. Pro mnoho lidí jsou vnitřní společenské akce jako koncerty a divadla dosud místy, kde riskují své zdraví.
„Už nikdy se nebudu cítit dobře na akcích, kde jsem obklopen stovkami lidí, kteří nejsou očkovaní a mohou mě znovu uvrhnout do pekla covidu, ze kterého jsem se dostával dlouhé měsíce,“ líčí muž, kterému pandemie vzala možnost bez obav se bavit mezi podobně naladěnými lidmi.
Zvykli jsme si pracovat z domova, ale možná nám chybí společnost kolegů...
„Jsou jednotlivci, kterým se návrat do běžného života podařil plynule a zdařile. Někteří si během pandemie dokonce polepšili,“ říká psycholog a autor knihy Terapie mezi stromy Adam Táborský. „Mnoha lidem se však návrat nemusí dařit, ať už kvůli trvajícím zdravotním (somatickým i psychickým) následkům z covidu-19, exekucím, zameškání ve škole nebo třeba konzumaci návykových látek,“ dodává.
„Když k tomu všemu připočteme inflaci, která má diametrálně odlišné dopady na jednotlivé skupiny lidí, tak se může zdát pochopitelné, že mnozí zažívají zvýšenou psychickou zátěž,“ poznamenává terapeut.
Strasti covidové generace. Jak po pandemii vrátit puberťákům chuť dospívat |
S nástupem pandemie jsme na vlastní kůži zakusili, jaké to je ztratit pocit bezpečí, ve kterém jsme v naší více či méně bezpečné „západní bublině“ do této chvíle žili.
„Před pandemií byla hlavním tématem klimatická krize, která nevymizela, jen se o ní na nějakou dobu přestalo mluvit. Pak došlo k vojenské agresi Ruska na Ukrajině, jejíž dopady jsme pocítili na vlastní kůži, minimálně co se týče migrace,“ říká Táborský a dodává: „Pandemie otevřela další možnost pomyslné Pandořiny skříňky, která může být nekontrolovatelná, neviditelná a všudypřítomná.“
Jak žít jako před covidem?
V dubnu 2020, tedy těsně po vypuknutí světové pandemie, vyzval list The New York Times čtenáře, aby sdíleli fotky z období před koronavirem, a požádal je, aby se zamysleli nad tím, co pro ně takové vzpomínky znamenají.
Téměř každý příspěvek vyjadřoval pocit vděčnosti za dobu před pandemií. Mnozí také vyjádřili obavy a touhu znovu zažít pocit bezpečí, normálnosti a běžných sociálních vazeb.
Jedna z respondentek odeslala fotografii sebe a svých přátel během posledního dne na střední škole. „Tato fotografie byla pořízena necelých 24 hodin poté, co nám bylo řečeno, že naše škola bude od dubna zavřená. Jsem neuvěřitelně vděčná za to, že jsme mohli společně truchlit nad koncem našeho společného posledního roku,“ napsala. „Jednou z nejtěžších částí karantény je vyrovnání se s faktem, že náš přechod ze střední školy nebude ve znamení obvyklých tradic.“
Před pandemií nikoho z nás asi ani nenapadlo, jak je pro nás blízkost jiných lidí důležitá.
Pravdou je, že především mladí lidé a senioři se s následky pandemie nebyli schopni plně vyrovnat dodnes. Podle Adama Táborského se lze s následky dvouroční pandemie a izolace nejlépe vyrovnat vytvářením nových a prohlubováním stávajících sociálních vazeb. Dobré je snažit se provozovat rozmanité aktivity, ale také na sebe příliš netlačit.
„Někoho nabíjí účast na diskusích, někoho naopak osamělý pobyt v přírodě. Rozhodně bych však byl opatrný s užíváním návykových látek za účelem úlevy,“ dodává.
