Manželství je v krizi, žít v páru je passé. Otrava, nuda, stereotyp. Navíc spousta trapných povinností, ohledů, hádek a nutnosti pořád něco řešit! A sex, to jediné potěšení z párování, je stejně za chvíli fuč…
Spousta lidí to říká a mnozí si to doopravdy myslí. Poukazují na klesající počet sňatků a vysoký počet rozvodů. Vždyť u nás se rozvede téměř každé druhé manželství. To je přece jasný důkaz! Klesající počet sňatků skutečně leccos napovídá. Například to, že u nás přestala platit socialistická ,sňateční povinnost‘. Kdo tenkrát nezaložil úředně oštemplovanou rodinu, byl podezřelý individualista, kterého bylo třeba trestat. Nesehnal byt, platil vysoké daně. Nemanželské dítě zažívalo ústrky a svobodné matky měly zdánlivě ustláno na růžích, leč značně povadlých a plných skrytých trnů. A žít s někým na hromádce? Bože chraň, řeklo by se, nebýt jméno Boží úředně zakázáno. „Jen 5,4 % mužů a 3,7 % žen tenkrát nikdy neuzavřelo sňatek.
Jakmile tyto formální tlaky padly, nastal očekávatelný protipohyb. Do módy přišla nesezdaná soužití. Tak se i stalo, že se dnes rodí přibližně 30 % dětí mimo manželství, zatímco ještě před rokem 1989 jich bylo necelých 8 %,“ tvrdí prezident Asociace manželských a rodinných poradců ČR Petr Šmolka. Zdá se, že neochota lidí k manželství není totéž co neochota žít v páru. Proč by se hrnuli někam, kam nemusí, když to nemá žádný praktický význam? Když je to jen formalita, která přináší maximálně problémy?
Proč lidé odmítají život v páru?
Je to moderní revolta proti starým tradicím (ale nemáme nové).
Západní kultura hodně posiluje individualitu jedince, od mala je každý směřován k naslouchání svých potřeb a jejich realizaci.
Lidé se uživí sami, nepotřebují druhého.
Lidé ztrácejí sociální dovednosti a schopnosti kontaktu s blízkými. Neumí spolu komunikovat a to vede ke konfl iktům. Je pro ně jednodušší bydlet sami a scházet se jen pro příjemné chvíle.
Lidé mají obavu z blízkosti. Co když mě milovaný člověk opustí, zradí, zemře, co pak? Lepší je být sám, ručit jen za sebe, je to bezpečné a mohu své kroky lépe řídit.
Metoda pokusu a omylu
Když jsem se poprvé (a naposled) rozváděl, stanuli jsme se ženou před soudem jako dobří kamarádi. Byli jsme jimi. Ale manželé jsme byli mizerní, absolutně nám to nešlo. Jenže soud nás odmítl rozvést. „Vždyť proti sobě nic nemáte,“ namítl soudce. Měl pravdu. Nelili jsme na sebe špínu, neosočovali jsme jeden druhého ze špatností a podrazů. V náš neprospěch mluvilo jen to naše nepovedené manželství, s čímž zákoník nepočítal.
Asi nikdo nemyslí na konec, když něco začíná. I když rozvody jsou dnes mnohem snazší než kdysi, sňatek má v sobě pořád cosi defi nitivního. Onen doživotní slib spousty věcí s vědomím, že mnohé z nich se dnes už tak neberou. Ale musí se slíbit. A když to nevyjde, tak je rozvod pořád ještě obtížnější než rozchod nesezdaného soužití. Ty komplikace mohou být pro uzavření manželství brzdou. Alespoň formálně.
A napoprvé to nevychází spoustě párů, asi třetina manželství se rozpadá v průběhu prvních pěti let. Manželství se lidé učí metodou pokusu a omylu. „Paradoxem naší společnosti je, že známe všechny přítoky Labe, ale vůbec nic o pravidlech partnerského života. Ve škole se dozvíte, co znamená mít občanku, v lepším případě – jak nasadit prezervativ, ale nic o tom, co dál, když si najdete partnera,“ podotýká psychoterapeut David Doležal.
Manželství, láska a sex
Je to prastaré schéma jako vystřižené z hollywoodského filmu. Dva se potkají, přeskočí jiskra. Zamilují se, pomilují se a chtějí to tak mít napořád a pěkně při ruce. Tak se vezmou. A nestačí se divit. Zamilovanost, provázená fascinací partnerem zhruba do roka zmizí. Je to přirozený jev. Nutně nemusí znamenat konec sexu, pouze jeho proměnu. Už se nemilují z touhy, nýbrž z potřeby. Může to být fajn. Je to fajn, když se to umí a když se chce.
Ale vzpomínka na tu úžasnou, mučivou touhu zůstává a člověk si myslí, že když teď už tu není, ubylo lásky. A může za to manželství, jak jinak. Každý večer to samé a ráno navíc rozespalé, neupravené, prostě hrůza! Láska, sex a manželství jednotně a nerozdílně mohou partnerský pár provázet v pohodě celý život, pokud připustí, že se to v průběhu času bude měnit, modifi kovat, vzájemně ovlivňovat. A pokud se oba budou starat, aby se ten propletenec nerozpadl. Protože všechny tři atributy partnerského soužití mohou v životě lidí fungovat i zcela nezávisle. Sex je tah přírody pro zachování druhu a zamilovanost jedním z fíglů, jak k němu jedince přimět.
„Párové manželství lidé vynalezli někdy v antice z ryze ekonomických důvodů, pro zachování majetku. Ale až do 16. století se vztah a sex braly jako dvě oddělené věci. Středověcí trubadúři do toho trochu vnesli zmatek, ale pořád ještě na scéně nebyla láska. Tu v dnešní podobě vymysleli až romantičtí spisovatelé 20. století,“ říká Miroslav Plzák.
Problém je v tom, že lidé vstupují do manželství s představou věčné lásky, štěstí a erotické fascinace v jejich prvotní intenzivní podobě, což nemůže fungovat. Navíc si nepřipouštějí, že udržovat a rozvíjet vztah je tvrdá dřina. Domnívají se, že to půjde jaksi samo o sobě. Že budou usilovně pracovat na své kariéře, pěstovat společenské kontakty, ve fi tcentru pak máknou na svém zevnějšku, případně ještě zvládnou vstřebat trochu kultury nebo vědění.
Večer přijdou vysílení domů a očekávají LÁSKU. Jeden od druhého. Aniž pro to hnuli prstem. Když se nedostavuje, jsou zklamaní. Zařadí zpátečku a fičí hledat jinam. Případně prohlásí, že vztahy jsou k ničemu a vnucují to ostatním, aniž je napadne, že mluví o vlastní neschopnosti a pohodlnosti.
Je však krize vztahů skutečně selháním nás jedinců? Jsme natolik povrchní, vyprahlí, zkažení, sobečtí, neschopní cokoliv učinit pro druhého? „Osobně bych spíše mluvil o krizi společnosti, která vůbec neakceptuje své vlastní společenské změny a hází lidi do vody, aby plavali bez kurzů plavání…“ říká psychoterapeut David Doležal.
Proč bychom se měli brát?
Nesezdané soužití má pro mnoho lidí své kouzlo. Poskytuje pocit svobody i v partnerském svazku. Po určité době však partneři zjistí, že odchod není o nic lehčí než rozvod. Člověk však nevolí formu soužití podle toho, jak snadno z něj lze vycouvat, nýbrž jak moc mu vyhovuje pro život. Tady manželství vede. Nejen kvůli životní pojistce, dědictví, důchodu, ani kvůli dělení společného majetku v případě rozchodu. Ale třeba kvůli právu podepsat souhlas k operaci na záchranu partnerova života, kvůli všem důležitým právům nejbližšího příbuzného.
'
Většina lidí takto o manželství neuvažuje, protože k nabytí všech těch práv jim stačí jediný podpis a jediné souhlasné slůvko. Jak vážná a důležitá věc pro život to je, napovídá urputný boj o registrované partnerství. I to je důkaz, že párové soužití rozhodně passé není. Potřebuje pouze hodně laskavé péče samo o sobě.
Manželství a rozvody v číslech
Počet sňatků v ČR od roku 1993 trvale klesá zhruba o 7,5% ročně. Mírně klesá podíl prvních sňatků svobodných ženichů i nevěst, úměrně k tomu stoupá druhých a dalších sňatků. V posledních letech stoupá průměrný věk při prvním sňatku. Vloni byl 30,7 roku u mužů a 28,1 roku u žen.
Počet rozvodů v ČR trvale roste. Loni bylo rozvedeno 31 300 manželství. Vrchol rozvodovosti má podle demografů ČR možná již za sebou, i když nadále patří mezi evropské rekordmany. V roce 2004 se rozvedlo 49,3 % svazků, tedy prakticky každý druhý.
V Evropě se rozvádějí nejvíce občané ve skandinávských zemích a v Belgii. Nejméně rozvodů je ve státech se silnou katolickou tradicí – v Itálii, Řecku a Španělsku.
Rozvedená manželství trvají v průměru 12 let. Nejčastěji se rozvádějí lidé na začátku vztahu, po 3 až 5 letech od svatby. Přibývají však i rozvody po 20 až 25 letech manželství.
Asi dvě třetiny loni rozvedených párů měly děti. V 90. letech přišlo rozvodem o denní kontakt s jedním z rodičů přes 340.000 dětí.
Podle údajů ČTK
