Dobrý den, vážená paní doktorko, poprosím Vás o radu případně návod, jak se chovat nebo jak se povznést nad mými bývalými kolegyněmi, kamarádkami. Můj problém spočívá v tom, že jsem asi příliš „hodná, vstřícná“ a současně očekávám, že i ostatní budou hodní. Po maturitě jsem nastoupila do jedné větší městské organizace na pozici obyčejného referenta. Jak šel čas, tak jsem během 20-ti let byla 3x posunuta na lepší pozici. Nikam jsem se nedrala, vždycky mě to bylo nabídnuto. Vzhledem k tomu, že za tím bylo i vyšší finanční ohodnocení a pro mě i posun na prestižnější pozici, neváhala jsem. Vždycky jsem svoji nástupkyni ochotně zaučila (ne vždy jsem na novém místě byla zaučená já) a téměř vždycky jsem na bývalém pracovišti byla terčem pomluv (což se mě vždycky časem doneslo). Mrzelo mě to, že bývalé kolegyně, se kterými jsem měla přátelské vztahy záviděly, občas mě některá přestala zdravit. Místy jsem byla neoblíbená v jiném oddělení, kde daly na pomluvy (za co to povýšení asi je..). Mockrát jsem si pobrečela. Jsem kamarádská, týmový hráč a neumím být tvrdá. Spíš, a to se nechci chválit, jsem celkem schopná, práci mám ráda a rozumím jí. Tak nechápu jednání kolegyň. Vloni mě byla nabídnuto místo z pražské firmy, nebylo to finančně o tolik výhodné, ale jsou zde jiné, pro mě zajímavé benefity, opět lepší prestiž a po 20-ti letech i jiný náboj. Rodina mě v tom podporovala. Ale opět pomluvy nejen od kolegyň, ale i od kamarádek z obce. Resp. Dobře míněné rady: Že jsem se zbláznila, kam se hrnu, co si chci dokázat, že je to práce pro mladý… Mě už to zkrátka nebaví, nikomu nic nechci dokazovat, prostě jsem ráda, že i v téhle době je o mě na trhu práce zájem a práce mě jednoduše naplňuje. Proč mě je vždycky tak smutno, když vidím reakce okolí. Možná, že kdybych měla 150 kg a prodávala housky (nic proti prodavačkám), tak bych měla „kámošky“. Poraďte mi, jak se nad tím povznést a jak si z toho nedělat hlavu a možná i jak přitvrdit k reakcím. Vlastně to bych se potřebovala naučit, když mě někdo pomlouvá, co s tím, když mě někdo řekne: „Co si chceš dokázat?“ „Potřebuješ si nabít hubu?!“– co na to vlastně říct? Proč si k někomu nikdo nic nedovolí a ke mně ano. Jak z toho prosím ven. Děkuji Helena
Helena