Pracovní obleky žen z 50. let na stránkách časopisu Žena a móda.

Pracovní obleky žen z 50. let na stránkách časopisu Žena a móda. | foto: kniha Móda za železnou oponou (Grada)

RETRO: Montérky a zástěra hrály prim. Jak jsme se oblékali v 50. letech

  • 23
Ještě ve čtyřicátých letech minulého století mohly české ženy směle konkurovat elegantním Francouzkám, Italkám a Američankám. Politické změny nastartované v únoru 1948 se však odrazily i v módě. Šňoření začalo být považováno za buržoazní přežitek, a kdo chtěl jít se západními trendy, musel zasednout k šicímu stroji.

V době, kdy svět za železnou oponou šílel po velmi ženském New Looku Christiana Diora, zanikaly v Československu textilky, jimiž byla proslulá oblast Sudet, i prestižní módní salóny Hany Podolské, Arnoštky Roubíčkové a Oldřicha Rosenbauma. Pohltily je nové národní podniky.

Přední místo mezi nimi zaujímala Textilní tvorba, později Ústav bytové a oděvní kultury (ÚBOK). Ten sdružoval návrháře, architekty a výtvarníky, kteří pracovali na nových výrobcích. Zakázkovou výrobu pod jeho hlavičkou nahradila konfekce. „Musíme dojít k takovým tvarům a kvalitám, které překonají účelností a estetičností lacinou lákavost novinek z Paříže,“ hlásalo v roce 1950 periodikum Žena a móda.

Módní přehlídka pro zaměstnance vagonky Tatra

Pařížská móda, která se stala symbolem západního stylu, byla kritizována nejen za „lacinost“ a „neúčelnost“, ale především za nehospodárnost, protože dbala na tvorbu novinek pro každou sezonu. „Změna západní módy v každé sezoně je výsledkem kapitalistického hospodářství a kapitalistického stanoviska v módě. V kapitalismu se totiž vyrábí chaoticky, bez ohledu na spotřebu,“ mohli se čtenáři dozvědět z Ženy a módy.

Rovní a rovnější

Dámy, které tak chtěly chodit upravené a oblékat se aspoň trochu vkusně, musely být skutečně silnými osobnostmi, aby nevraživé a závistivé pohledy okolí ustály. Móda měla být jako všechna jiná odvětví života v socialismu rovnostářská. I proto režim zvlášť přísně nakládal s pásky, mládeží, která proti oficiálnímu stylu revoltovala výstředními oděvy, účesem i chováním. Jejich láska ke kultuře Spojených států rozhodně nebyla elitám po chuti.

Hana Podolská: oblékala manželky prezidentů i hvězdy filmového plátna

I v oděvní sféře platilo, že všichni jsme si byli rovni, někteří si však přece jen byli rovnější. Pootevřené dveře do světa módy měla hrstka vyvolených, většinou žen pohlavárů. Jim totiž byly určeny malé kolekce ovlivněné západní tvorbou, tvořené pod hlavičkou ÚBOK.

Jeho zaměstnanci měli k dispozici výtisky magazínu Vogue a někteří šťastnější se dokonce jezdili inspirovat na módní veletrhy, kde modely fotili a překreslovali, aby je potom v přežvýkané podobě nabídli socialistické smetánce.

Historie silonek

Úsvit umělých materiálů

Na začátku padesátých let, oproti západní Evropě poměrně pozdě, se v Československu začaly rozmáhat i umělé materiály jako trikotin, chemlon, dederon, krimplen a především oblíbený nylon a jeho česká obdoba silon. O výrobu tohoto „umělého hedvábí“ se zasloužil český vědec Otto Wichterle. Vyráběly se z něho punčochy, pánské kotníkové ponožky i spodní prádlo.

Drtivá většina ženské populace si však musela vystačit s jednoduchými, konzervativními šaty ke krku, jakýmsi hybridem zvaným šatovka, kostýmky a blůzkami, jejichž jedinou ozdobou byl mnohdy jen výrazný límeček či jemný vzorek. Kladl se důraz na to, aby se jednotlivé kousky daly kombinovat a předcházelo se tak plýtvání. Atributem každé socialistické hospodyňky se pak stala nezbytná zástěra.

Plýtvat v této době bylo rozhodně těžké, protože látek bylo málo a vyznačovaly se nevalnou kvalitou. Většinu jich tehdejší Československo spotřebovalo na vývoz a móda širokých sukní, na které bylo třeba hodně materiálu, zde tak nenašla ohlas. Zásobování v Československu vázlo a lidé na látky stáli dlouhé fronty. Ženy si tak často starší modely přešívaly na koleni.

Letní šaty z bavlny a hedvábí z konce 50. let.

Montérky a soumrak klobouků

V prvé řadě se hledělo na praktičnost a králem mezi oděvy se stal pracovní úbor. „Pracovní oděv je důležitý, prvořadý pro náš život, je to oděv pro krásnou a významnou dobu dne. Stane se tak středem pozornosti veškerého odívání, totiž takzvané módy,“ cituje oděvní historička Konstantina Hlaváčková v knize Móda za železnou oponou úryvky z dobového tisku.

Praha mekkou módy?

Již od roku 1945 organizace Společenství krejčích jednala o vytvoření centra módy pro střední a východní Evropu v Praze. Z tohoto důvodu se v české metropoli i některých dalších městech včetně Mariánských Lázní a Karlových Varů konalo množství přehlídek. Ty měly ukázat, že je Praha novou Paříží a do budoucna bude diktovat trendy v sovětském bloku. I přes veškerou snahu se záměr nezdařil a už velmi záhy od něj bylo upuštěno.

Prim tak hrály montérky, pytlovité kalhoty či rovnou celé kombinézy, volné košile a šátek jako pokrývka hlavy. Nahradil dříve tolik rozšířené klobouky, které byly po dlouhé dekády považovány takřka za společenskou nutnost.

„Raná éra socialismu u nás kloboukům zasadila ránu. Najednou byly považovány za buržoazní, i proto, že byly extrémně drahým zbožím. Jejich cena se blížila třeba i tisíci korunám, což byly tehdy obrovské peníze,“ vysvětluje modistka Hana Škorpilová. „Proto je ženy vyměnily za šátky. Pouze v Praze a mezi staršími ženami se zvyk udržel. Jen díky tomu výroba klobouků v Česku nikdy úplně nezanikla,“ dodává.

Situace se změnila až v druhé polovině 50. let, konkrétně po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956. Po smrti soudruha Stalina nastalo ve společnosti jisté uvolnění, které se dotklo i módy. Šatníky žen přestaly odrážet ideologii a i do Československa pronikla ozvěna západních trendů. Šaty se začaly zkracovat, límce zmenšovat, silueta se zúžila a prodloužila, začaly se nosit kalhoty jako součást volnočasové módy, o pár let později dorazily i minisukně.

Žena a móda tak mohla v roce 1957 otočit o 180 stupňů: „Někteří se mylně domnívali, že občané státu, který se řídí zásadami socialismu, zavrhnou veškerou módu, že se budou oblékat jen účelně a ekonomicky a že náš oděv se promění v jakousi uniformu. Ovšem zapomněli, že oděv má také funkci zdobnou, že zpříjemňuje náš život a uspokojuje naši touhu po změně a po hravé a živé novosti.“

, pro iDNES.cz