Bývaly i bílé a dámy se v nich často dusily. Co nevíte o smutečních šatech

Blíží se Dušičky, den, kdy si připomínáme své milované, kteří již nejsou mezi námi. Někteří z nás možná oblečou černé šaty. Tak nějak instinktivně, aniž by tušili, že navazují na tradici starou několik tisíciletí. Podobně činili již ve starověku Římané. Jaké další zajímavosti se vážou ke smutečním šatům?

Smuteční móda byla v minulých staletích velmi konzervativní obdobou té běžné. Asi 1860

1. Smutek mohl finančně zruinovat i zabít

Toga pulla, tedy tóga z tmavé vlny, se v pramenech poprvé objevuje u Římanů. Ti ji však nejspíš převzali od Etrusků, kteří Apeninský poloostrov obývali před nimi. Nosila se na pohřeb a během období smutku.

Římské impérium padlo, tradice smutečních šatů však zůstala. Ve středověku a novověku se nosily nejen při osobním, ale v případě vyšších vrstev i při státním smutku – třeba po úmrtí panovníka. Už dávno se samozřejmě nejednalo o tógu, smuteční oděv odpovídal dobové módě, byl však její jednodušší verzí nabarvenou na černo.

Krep byl oblíbený i z toho důvodu, že neodrážel světlo, což bylo z pohledu viktoriánské společnosti více než žádoucí. Rok 1845

Při státním smutku, nejčastěji za člena vladařské rodiny, byly vydávány přesné instrukce týkající se oděvů příslušníků šlechty, jejich sloužících, ale také kočárů, a dokonce i nábytku. Černé sukno pokrylo stoly i židle, koně dostali smuteční čabraky, sloužící kravaty či alespoň pásky, které si uvázali na paži. Je jasné, že státní smutek byl truchlivou, ale také nesmírně finančně náročnou záležitostí.

O komfortu si přitom poddaní či pozůstalí mohli nechat jen zdát. Jako ideální smuteční látka se totiž už v raném 18. století začal prosazovat krep, který byl neprodyšný a tedy i velice nepohodlný. V něm museli chodit každý den několik měsíců, ba i let. Z krepu se navíc vyráběly závoje, které dámám dosahovaly až ke kotníkům. Ty bývaly velmi těžké, špatně se v nich dýchalo a také skrz ně nebylo téměř vidět.

Průvodce dress codem. Jak se vystrojit na ples i večeři s partnerem

Aby toho nebylo málo, používaná černá barviva bývala toxická. Až na konci 19. století začali lékaři upozorňovat na zdravotní rizika spojená s nošením krepu, zejména zmíněných závojů. Ty začaly být označovány za „mučicí nástroje“, zvlášť v horkém počasí. Zdravotní potíže s nimi spojené lékaři překřtili na „krepové respirační problémy“.

Instrukce ke smutečnímu oděvu po smrti britské královny choti Vilemíny Dorothey Karolíny

Virginia Gazette, 1. března 1738

Následující instrukce vyšly v tisku, kde si je mohli všichni přečíst, týkaly se však jen vyšších vrstev tehdejší britské kolonie Virginia.

Pro dámy: černý kabátek z bombazínu, šaty z šambré s širokými lemy, tmavá spodnička, krepový závoj, semišové rukavičky a boty, krepový vějíř

Pro pány: oblek z černého sukna bez knoflíků na manžetách nebo kapsách, kravata z šambré a kapesníky, semišové rukavice a boty, černá pokrývka hlavy, černé spony a knoflíky

Skotská královna Marie Stuartovna v bílých smutečních šatech a závoji, asi 60. léta 16. století

2. Bílá jako smuteční barva

Černá ovšem nebyla jedinou smuteční barvou, rozšířená byla rovněž bílá. Existuje dokonce několik dokladů o čisté bílých pohřebních procesích. Jedno bylo k vidění v Paříži při pohřbu arménského krále Lva V. v roce 1393. Bílému smutečnímu oděvu se říkalo deuil blanc, tedy bílý smutek.

Jak to vypadalo mezi chudinou ve středověku a raném novověku, bohužel nedokážeme přesně říct. Dokladů je zkrátka příliš málo. Pokud jejich příslušníci drželi smutek, tak nejspíše v bílé. Jednalo se totiž o nejlevnější a nejdostupnější variantu – alespoň jeden bílý oděv měl ve skříni každý.

Smutek je hit sociálních sítí. Na neveselou realitu reaguje slzavý make-up

Mezi vyššími vrstvami obyvatelstva se přízni těšila i fialová. Takové šaty byly velmi nákladné, protože fialové barvivo bývalo luxusní záležitostí. Ten, kdo si ho mohl dovolit, tak dával najevo své postavení a majetek i během období smutku. Bílá se mezi šlechtou stala oblíbenou smuteční barvou ve 20. století. Zpopularizovala ji královna Vilemína Nizozemská po smrti svého syna v roce 1934.

Mnohé z černých šatů královny Viktorie se dochovaly do dnešních dní. Je až zarážející, jak malého vzrůstu byla panovnice největšího impéria v dějinách.

3. Boom smutečních oděvů nastal v 19. století

Doporučená délka smutku

Podle manuálu vydaného v Anglii v roce 1840

• Za chotě (zejména manžela) by měl trvat dva roky nebo více
• za rodiče půl roku až rok
• za děti starší deseti let půl roku až rok
• za děti mladší deseti let šest měsíců
• za kojence alespoň šest týdnů

Skutečný „rozkvět“ smuteční módy, dá-li se to tak vůbec nazvat, nastal v 19. století. Stojí za ním podivná fascinace viktoriánské společnosti vším, co bylo alespoň trochu morbidní či jakkoliv souviselo se smrtí.

V této době se už nosila převážně černá. Stejně jako napodobovala její bílé svatební šaty, i v období smutku si tehdejší společnost vzala příklad v královně Viktorii. Ta se výhradně do černé začala oblékat po smrti svého milovaného manžela, prince Alberta v roce 1861. Zpočátku se na černé smuteční šaty musela platit „daň z luxusu“, od které však bylo záhy upuštěno.

Smutek se stal výnosným byznysem. Komoditou nebyly jen šaty, ale také doplňky jako závoje a čepce, kapesníky a šperky, které se vyráběly z gagátu, kamene černého jako noc. Ten se těžil mimo jiné právě ve Velké Británii, v okolí severoanglického města Whitby. Jinou rozšířenou ozdobou byly stříbrné medailonky s vlasy nebožtíka.

Smutek se většinou dělil na dvě stejně dlouhá období. V první fázi se nosily těžké černé a minimalistické šaty s dlouhými závoji, u pánů pak obleky podobného ražení. V druhé přišly na řadu oděvy černé, avšak „odlehčené“ např. bílými doplňky, případně fialové.

Obecně byly smuteční šaty spíše minimalistickou záležitostí, našly se však i výjimky. Zdobily se mimo jiné i perličkami z černočerného gagátu. Asi 1890

4. Smuteční šaty stojí za vznikem konfekce

Konfekce, které je dnes všude plno, je relativně moderní záležitostí. Vzniknout jí dalo právě období smutku. Většina smutečních šatů vznikala nabarvením denních šatů, které měla dotyčná ve skříni.

Smrt však často nastala neočekávaně a barvení byl dlouhý a složitý proces s nejistými výsledky. Černé barvivo navíc nebylo vždy a všude dostupné. Z toho důvodu se zrodily již dopředu zhotovené černé šaty, které mohl pozůstalý či pozůstalá okamžitě nosit.

Smuteční vějíř, 80. léta 19. století

Vyrojily se také firmy specializované na smuteční oděvy, třeba Besson & Son či Jackson’s Mourning Warehouse. První obchodní domy, které začaly vznikat na přelomu 19. a 20. století, měly samostatná smuteční oddělení.

Magazíny zase ohlašovaly současné smuteční trendy. K tomu se váže ještě jedna praktika: nákupy přes katalog. Černé šaty si v něm přes poštu vybírali zejména lidé z předměstí a z venkova.

Zahalit ramena, klobouky povoleny. Jak se obléct pro speciální příležitosti

Morbidní boom se s uvolněním mravů během 20. století zklidnil. Už se nedržela dlouhá období smutku, a tento specifický oděvní fenomén se tak omezil jen na pohřby. Móda navíc přestala být tak svazující. Závoje se staly záležitosti jen těch skutečně nejvyšších pater společnosti, stejně jako smuteční vějíře a šperky.

Drtivá většina lidí si dnes pro pohřby opět vystačí s oblečením, které už dávno vlastní. Co zůstává neměnné, je černá.