Svoje tělo mám čím dál radši, říká Alena Mihulová

  0:05aktualizováno  0:05
Ve filmu Chvilky herečka Alena Mihulová na adresu svého dítěte často trousí nevyžádané rady a štiplavé poznámky. Něčemu takovému se ona sama snažila při výchově dcery Karolíny vyhnout.

Alena Mihulová | foto: Ondřej Košík

Co vás napadlo při čtení scénáře, který vám dal roli strhané a životem unavené ženy?
Od začátku se mi líbil. Film je složen z jednotlivých „chvilek“ ze života Anežky, dívky, která pochází z dysfunkční rodiny a prožívá problémy s tím spojené. Dospělí si nevšimnou, že mlaďounká holka, která má všechno teprve před sebou a sama by potřebovala pomoc, se stane tou, která pomáhá a supluje je do té míry, až jí to začne škodit.

Fotogalerie

Uvědomí si, že je něco špatně?
Uvědomí, a i proto vyhledá psycholožku. Snaží se z toho vymanit, aniž by rodinu zavrhla, hledá si svoje místo, učí se mít ráda, věnovat se sama sobě. Líbilo se mi to téma a líbí se mi, jak to Jenůfka (herečka Jenovéfa Boková) udělala. Velmi dobře se mi s ní hrálo. Je mladá, temperamentní, v našich scénách má v sobě určitý druh vzdoru, který kontrastuje s apatickou a unavenou matkou.

Sama máte dceru, promítlo se do hraní něco z vaší výchovy a vztahu s ní?
Kdybych měla s dcerou takový vztah, byl by to pro ni velmi nevýhodný start do života a doufám, že to tak není. Ale určitou podobnost vidím ve vztahu se svojí maminkou, která byla velmi velkorysá, tak by mi odpustila, že o tom mluvím. Měla jiný vkus než já na všechno okolo módy, daleko víc jí záleželo na tom, jak vypadá, a tak tu a tam na moji adresu pronesla nějakou poznámku, stejně jako to dělám ve filmu. Když se v něm objeví naše scéna matky s dcerou, první věc, kterou jí říkám: „Mini?! Ty nosíš mini?!“ stejně tak mimoděk, jako to říkávala moje maminka.

Dotýkaly se vás podobné poznámky?
Tomu, co maminka dělala, se u nás v Brně říká štengrování, což je takové to popichování, kterým mě nesmírně vytáčela. Ale spoustu těch poznámek nepronášela vědomě nebo se zlým úmyslem, bylo to bezděčné.

„Zdědila“ jste něco z toho po ní?
Myslím, že Karolka by nikdy nemohla říct, že jsem jí něco takového někdy dělala. Od nejútlejšího dětství jsem akceptovala její vkus a názor. Zastávali jsme s mužem takovou výchovu, že jsme ji ve všem upozorňovali na klady, na to, co je její doména, v čem je dobrá. A co jsme nepovažovali za její silné stránky, což je vlastně velmi subjektivní, ale co se nám zdálo jako chyba, jsme nechávali být a věřili, že si to sama uvědomí a v hlavě srovná. A myslím, že se to stalo.

Pochopila jste, proč vás maminka popichovala?
Maminka to tak měla, vždycky dávala spoustu nevyžádaných rad a komentářů, ale milovala mě. Udělala chyby, já asi taky, ale přes to všechno jsem se cítila jako milované dítě až do jejího posledního dechu. A já jsem ji taky milovala a ctila a naštěstí jsem jí to řekla a dala najevo. Ona měla nesmírně těžký život, ale zůstala silná. Byla třikrát vdaná a v každém manželství jí první dítě umřelo. Šestkrát rodila, ale měla jen tři děti. Obdivuhodné také je, že si třikrát řekla: „To je ON, moje životní láska!“ a měla s ním dítě. A stejně tak obdivuhodné bylo, že si vybrala chlapy, kteří dokázali milovat děti, které nebyly jejich.

Alena Mihulová

(53 let)

  • Narodila se v Brně.
  • Vystudovala ekonomickou školu v Praze a Janáčkovu akademii múzických umění v Brně.
  • V sedmnácti získala hlavní roli ve filmu Sestřičky (1983). Při natáčení se sblížila s režisérem Karlem Kachyňou, který byl o 41 let starší. Mají spolu dceru Karolínu (24). Na přelomu tisíciletí přestala hrát, aby se starala o nemocného manžela. Ten v roce 2004 zemřel.
  • Působila v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, v divadle Labyrint, hostovala v Činoherním klubu, v Divadle v Dlouhé, v Divadle v Řeznické a v Divadle na Vinohradech, nyní je v Divadle Ungelt.
  • Hrála ve filmech Smrt krásných srnců, Kráva, Městem chodí Mikuláš, Kytice, Nevinnost, Lidice, Anthropoid, Bába z ledu a dalších.
  • Za Domácí péči (2015) má Českého lva, Křišťálový glóbus z MFF Karlovy Vary, Cenu české filmové kritiky a cenu za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli na festivalu v Palm Springs.
  • Objevila se v řadě seriálů, např. v Okresním přeboru, v Trapných padesátkách, Přijela pouť, v Ulici.
  • Do kin jdou teď filmy Zlatý podraz a Chvilky, v obou hraje maminky.

Jaký máte vy vztah s dcerou?
Moc hezký. Je jí čtyřiadvacet, holky žijí o patro níž pod mým bytem. Jezdíme spolu na dovolené, do Varů na festival, jdeme na České lvy. Když se chceme vidět, tak se vidíme, když ne, tak ne. Potkáváme se na zahradě, přijdou na kafe. A přestože oba byty mají oddělené vchody, chodí přes ten můj, pozdraví, prohodíme spolu pár vět a zase si jdou po svém. Když si udělají večeři, přinesou mi ji nahoru, občas přihodí moje prádlo do svojí pračky, když vidí, že mám víc práce. Je to úžasné.

S dcerou a její přítelkyní jste na veřejnosti často vidět. Můžeme o tom vztahu mluvit?
Já k tomu nemám co říct, pro mě je to tak přirozené, že není o čem mluvit. Ale ptejte se.

Kdy se vám svěřila se svojí sexuální orientací?
V osmnácti.

Nikdy se kvůli tomu nestala terčem šikany, ústrků?
Když mi to řekla, potřebovala jsem jí dát hlavně najevo, že na to není sama. Osmnáct je věk, kdy má člověk tolik starostí sám se sebou, hledá se ve všech oblastech života, hledá sám sebe, že jsem o ni měla strach. Byla jsem vděčná, že mi to říká, že ví, že na to není sama, přitom to vlastně vůbec nepotřebovala. To spíš já potřebovala vědět, že je jí dobře, což naštěstí bylo. No a pak mi taky došlo, že tomu vlastně úplně nerozumím, myslím tím vztah stejného pohlaví, tak jsem jí řekla: „Děvče, já se tě možná občas úplně hloupě na něco zeptám, tak se mnou měj trpělivost, budeme se všechny za pochodu učit.“

Došlo k nějakému nedorozumění?
Ne, zjistila jsem, že se vlastně vůbec nic neděje, že se nám naopak v tom našem baráku velmi příjemně žije a že už bych neměnila. Dnes to beru tak automaticky, že už to vůbec nevnímám.

Jak na to všechno reagovalo nejbližší okolí?
Taky naprosto přirozeně. Snad jediná věc, která se ale mohla stát, i kdyby byla Karolka heterosexuální, že si ostříhala svoje krásné dlouhé kudrnaté vlasy. Udělala to už jednou, když jí bylo nějakých osm, a byl to Karel, její tatínek, který málem brečel. Mně to bylo taky líto, ale tolik jako jeho mě to nezasáhlo. Byl velmi smutný, až zoufalý, ale ona ty svoje lokny nechtěla.

Její otec, režisér Karel Kachyňa, zemřel, když jí bylo devět let. Mluvíte spolu o tom, jestli jí někdy chybí?
Karolína si tátu bohužel moc nepamatuje, takže jí také tolik nechybí. Na všechno jsme si vystačily samy a myslím, že si mi ještě nestěžovala na to, že by jí chyběl muž v rodině. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, možná to zní jako chlubení, ale asi jsem vážně nebyla tak špatná matka.

Měla jste někdy při výchově pocit, že suplujete obě rodičovské role, že zastáváte chybějícího tátu?
Ne, tak jsem to nikdy necítila, ale častokrát mě napadlo a napadá i dnes, když je dcera smutná, něco se jí nedaří, tak mám pocit, že by jí to Karel lépe vysvětlil než já, že by pomohla ta mužská energie. A pak taky když je velmi šťastná, něco se jí podaří jako třeba teď, že udělala řidičák. To jsou momenty, kdy si na muže vzpomenu a říkám si: „To by bylo skvělý, kdybys to viděl, byl bys na ni pyšný. A někdy i na nás obě.“

Toužila se dcera někdy úplně osamostatnit, jít bydlet někam dál od vás?
V osmnácti byla rok v Anglii, v Brightonu na gymnáziu, a moc se jí tam líbilo. Než odjela, byla jsem na tom tak, že bych ji nejraději zamkla do skříně na půdě a nikam ji nepustila. Obavy ale měla i ona sama. Rok předtím, než se rozhodla odjet, jsme chodily na dovolené po pláži ve Španělsku a každý večer jsme probíraly pro a proti. Jednou se mě zeptala, co má dělat, a já jí odpověděla, že jí osmnáct let neříkám, co má dělat, tak to nebudu dělat ani teď. Jen že jí můžu říct, co bych asi udělala já.

Co by to bylo?
Nevím to jistě, je to hypotetické, ale myslím si, že bych teď ve svém věku litovala, že jsem to nezkusila. A ona nakonec odjela. Nainstalovala mi do počítače Skype, první měsíc jsme byly často v kontaktu, ale nakonec mi řekla, že má pocit, že jsme si vyměnily role. Chtěla se mi ozvat pozítří a já na to, že nebudu doma. A Karolka zjišťovala, kam jdu, s kým, kdy se vrátím a že mám na sebe dávat pozor. Nakonec ten rok velmi rychle uběhl a dalo se to vydržet, protože byla každých pět šest týdnů doma kvůli své české škole.

Vrátila se vám po roce z Anglie jiná dcera?
Byla dospělejší, samostatnější a hlavně jsem na ní viděla, že v sobě nemá tu českou malost. Je větší světačka než já, všechno pro ni bylo přirozené, pro mě je spousta věcí v cizině pořád nová.

Sama nejste sebevědomá cestovatelka?
Často se vracím do Španělska, to už skoro nepočítám, že je to výlet do ciziny, tam jsem jako doma a cítím se jako svobodný člověk. Ta země je nám něčím podobná, Španělé mají podobnou náturu, jen je to tam víc nakopnuté. Dokážou se lépe bavit, umí žít a nemají v sobě tu nepřejícnost, závist, malost a potřebu si věčně na něco stěžovat. Což ale taky asi souvisí s mořem a sluncem. Když slunce svítí, vstává se vám hned lépe než do sněhu.

Jste letní typ?
Naprosto! Já se musím o kvalitu svého života v zimě velmi starat. Nejraději jsem zavřená doma v teple, v tlustém županu a čekám na jaro. V zimě mi chybí energie, jako kdyby mi ztuhla krev v žilách, jedu na úsporný režim a starám se jen o to, aby mi bylo teplo, abych byla nakrmená a vyspala se.

Jaký vztah máte k Vánocům?
Ty mám moc ráda, slavíme klasické české se vším všudy, a až teď jsem ochotná na ně odjet pryč někam do ciziny. Před dvěma lety, když mi umřela maminka, jsme s dcerou chtěly na Vánoce zmizet, že tady nezůstaneme, že to nebude dobré, ale nakonec jsme nic nesehnaly, psychicky jsme se otužily a prožily jsme nakonec velmi krásné Vánoce.

Byly jiné?
Vánoce jsou emotivní období, není možné, aby na vás nedolehly. Maminka umřela asi šest týdnů před nimi, všechno to bylo čerstvé, ale zvládla jsem to. Až jsem měla výčitky, že neteskním dost. Jeden takový hluboký žal jsem měla za sebou, když umřel Karel, tak jsem měla pocit, že to zase bude hrozné, ale nakonec to tak nebylo a já si říkala: „Mami, tohle mi odpusť.“

Co vám pomohlo?
Byla jsem připravená, očekávala jsem to, protože maminka byla dlouho nemocná. A tím, že jsem věděla, jak těžké to může být, jako bych se průběžně připravovala. Ale samozřejmě mi bylo smutno, jako po každém milovaném člověku, který už tu není, jen to nebylo tak bolestivé. A tohle mi dává naději, že až tady já jednou nebudu, že moje dítě nebude nešťastné, že nebude truchlit, že si projde tím smutným obdobím, ale že pak bude hezky žít, jako se to podařilo nakonec i mně.

Litovala jste někdy, že nemáte víc dětí?
Mrzí mě to. Je málo věcí, o kterých bych řekla, že kdyby to šlo, udělala bych je jinak, ale tohle bych změnila. Nebýt toho, že manžel byl ve vysokém věku na to, abych mu porodila další dítě, tak bych jich určitě měla víc. Hodně jsem na to myslela před nějakými deseti lety, kdy ještě nebylo tak běžné jako dnes, že ženy po čtyřicítce rodí. Tehdy mě přepadla velká lítost, ale nebylo na to správné období.

Před rozhovorem jsem se dívala na vaši 13. komnatu, kde jste popsala, jak moc vás zasáhla smrt manžela. Nejde si nevšimnout, že vám to dnes sluší mnohem víc než tehdy před dvanácti lety. Co se stalo?
Svědčí mi, jak žiju, je mi dobře se sebou, mám hezký život. Není to tak samozřejmě každý den. Když občas zůstanu jen tak sedět, tak si umím v hlavě vytvořit podivné věci, ale naučila jsem se netrápit a neobtěžovat se něčím, co se třeba v budoucnu ani nikdy nestane nebo to nebude tak hrozné, jak si představuju. Vědomě přehazuju výhybku a myslím na něco jiného. A když mi to nejde, zvednu se a jdu něco dělat.

Velmi výrazně jste zhubla. Jak se vám to podařilo?
Jednoduše, přestala jsem se přejídat. Nějakých deset let si držím stejnou váhu. Tehdy jsem si řekla: „Děvče, máš za sebou to nejhorší, už jsi v pohodě, začínáš mít hezký život, je na čase se přestat vymlouvat.“

Měříte 158 centimetrů, toužila jste mít někdy o deset, dvacet čísel více?
Možná nedávno u Beaty Rajské, když jsem u ní byla pro šaty. Ale ona je nesmírně šikovná, měla připravené i boty na podpatku, protože ví, že každý centimetr je pro mě dobrý. Když jsme se před lety poprvé potkali s Karlem ve Filmovém klubu po kamerových zkouškách na Sestřičky, ukazoval mi z těch kamerovek velké fotografie, na kterých jsem byla jen ve spodním prádle. Vůbec nevím, co mi tehdy říkal, protože jsem se soustředila na to, abych ty fotky překryla rukou, aby je nikdo z procházejících nezahlédl. Styděla jsem se, že mě někdo takhle vidí. Karel se mě tehdy taky ptal, kolik měřím, tak jsem nahlásila 160 centimetrů a on si napsal 158. Moc dobře věděl, že si přidávám.

Otrkala jste se později během herecké kariéry a přestala se stydět?Neotrkala jsem se nikdy. Ale zvláštní je, že mám svoje tělo čím dál radši. Jsem v něm ráda, nepřekáží mi, vážím si toho, že jsem zdravá, že mě nic nebolí, že mám dostatek energie. Když dnes ležím v plavkách u moře, je mi všechno fuk, ve dvaceti jsem přemýšlela, jak si mám sednout a lehnout, protože jsem měla pocit, že je všechno špatně. Dnes jsem ráda, že u moře vůbec můžu ležet, že mám zdravé kosti, že si k vodě dokážu sama dojít.

Kdy v životě jste byla nejspokojenější?
To asi nedokážu říct. Snad v dětství, i když my si spoustu těžkých věcí nepamatujeme, protože ono dětství a dospívání taky není žádná idylka. Každý věk přináší něco hezkého. Mně teď třeba zklidnění a rovnováhu. Vždycky jsem víc dělala pro rodinu, pro všechny ostatní, a přestože jsem spoustu energie dostávala zpátky, nevšimla jsem si, že neinvestuju do sebe. A tak jsem se to začala učit. Zpočátku jsem si vyčítala, že jsem egoistická, sobecká, ale pak to pominulo a dnes už si myslím, že je to moje právo, které si nárokuju. Ale vlastně to není potřeba, protože už mám dospělé dítě a nikdo jiný mi ten čas nebere.

Vaše maminka se třikrát vdala, vy jste nepotkala muže, kterého byste si chtěla vzít?
Já už jsem jednoho takového potkala. A také jsem si ho před 25 lety vzala.

Autor:

Jaro a zdraví

Využijte krásného počasí a vydejte se pro zdravé pochoutky do přírody. Oblíbený medvědí česnek najde své místo v pomazánkách či domácím pestu. Jako zdravé sladidlo si můžete připravit pampeliškový med.


Nejčtenější

Bez řádu bychom potrestali sami sebe, řekli v Rozstřelu rodiče čtyřčat

Rodiče nejmladších českých čtyřčat Helena a Josef Slánští v diskusním pořadu...

Helena s Josefem chtěli dvouletému Vojtovi pořídit sourozence a právě před rokem se jim narodily hned čtyři děti...

Móda na talíři. Češi utrácejí za superpotraviny, mnohdy zbytečně

Avokádová pomazánka

Jíst avokádo je jedním z aktuálních trendů. A quinoa? To je přeci poklad Inků. Naše talíře se změnily v přehlídku...

OBRAZEM: Amy Schumerová se nezdráhá ukázat pravou tvář mateřství

Amy Schumerová po porodu

Amy Schumerová je jednou z nejúspěšnějších světových komiček dnešní doby. Nebojí se veřejně hovořit o kontroverzních...

Tolik čekání, vodko, a tys to vydržela, vítala se na svobodě Máňa s lahví

Pracovat se Máně nechce. „Umřela bych,“ říká.

Rok sledovaly televizní kamery několik odsouzených žen ve třech českých věznicích. Monika (44), která bodla svého...

Miniaturní bikiny slavných hvězd. Inspirujte se, jak vyrazit na pláž

Je nám tolik let, na kolik se vnímáme. Stejné je to i s krásou. Jsme tak...

Je nám tolik let, na kolik se vnímáme. Stejné je to s krásou. Jsme tak krásné, jak půvabné se cítíme být. K moři můžeme...

Další z rubriky

Ivana Danišová je žena bez půlky obličeje, která se nevzdala

Ivana Danišová podstoupila několik náročných operací, teď ji čeká ta poslední...

Mladá právnička, která od narození trpí vzácnou nemocí, nyní v USA svádí další bitvu o svůj život. Porážku si...

Bylo na čase posunout se dál, říká těhotná tenistka Andrea Hlaváčková

Andrea Sestini Hlaváčková

Profesionální tenistka Andrea Sestini Hlaváčková dosáhla světových úspěchů v deblu, sportovní kariéru však nyní...

OBRAZEM: Amy Schumerová se nezdráhá ukázat pravou tvář mateřství

Amy Schumerová po porodu

Amy Schumerová je jednou z nejúspěšnějších světových komiček dnešní doby. Nebojí se veřejně hovořit o kontroverzních...

Najdete na iDNES.cz