Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Když jsem ve srabu, nedokážu pracovat. Janovský vystavuje v Bruselu

  8:58
Výrazný výtvarník generace třicátníků Jakub Janovský připravil na listopad velkou autorskou výstavu v Bruselu. Umělec, který prožil divoká léta Trafačky, tu diváky vezme na výlet do svého temného vesmíru, v němž se s ironicky zvednutým koutkem šklebí na svoje vlastní strachy.

Jakub Janovský | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Podívejte se na Jakuba z dob Trafačky a Jakuba, který právě teď míří do Bruselu. Co je jinak?
Pořád mě ještě baví zajít si na pivo, nezbavil jsem se cigaret, mám nějaké kilo navíc. Ale vážně, myslím, že lidé mají o mou práci větší zájem. To pro někoho může být kontraproduktivní, protože ho to uchlácholí, ale mně vadila kritika. Motivuje mě zájem, když cítím, že tvorba má smysl nejen pro mě. Baví mě, když si lidi mé práce všímají, píší mi, mluví se mnou, ptají se. Taky mám větší vášeň pro experimentování, čím víc se vzdaluju dětem a dětskému světu, o to víc mě baví hrát si. A hodně se změnil i můj přístup. Nikdy jsem nebyl systematický člověk, co ráno vstane ve stejný čas, ve stejný čas je v ateliéru a pracuje jako voják. My přece máme svobodné řemeslo, musíme být víc než vojáci, říkal jsem si. Ale stejně jako oni potřebujeme pevný řád, a ten jsem našel. Nedělám sice každý den, ale když pracuji, pracuji systematicky. Moje zodpovědnost vůči práci je větší.

Je pro vás snazší v takovém řádu i žít?
Jasně, když je člověk rozháraný od přírody, potřebuje zázemí, to fakt pomáhá. Naopak, když mám pocit, že jsem v nějakém srabu strašném, nepracuju, to nejde. Připadá mi to jako trhání zubů, když někdo ve srabu maluje, já se z něj potřebuju dostat a ex post na něj můžu reagovat. Potřebuju se soustředit, neumím jinak pracovat, ale věřím, že spousta lidí ano, stejně tak jako je spousta lidí schopna pracovat pod vlivem alkoholu nebo psychoaktivních látek.

Vy jste to nezkoušel?
Zkoušel, samozřejmě, a nefunguje to. Vznikají mi z toho blbosti, hodně se uplatňuje ego, které se už tak uplatňuje dost a tady ještě víc díky sebevědomí, které je poháněné nějakým stimulantem. Pro mě to není dobrý způsob práce. Nemůžu spojovat ty věci dohromady, protože k sobě nepatří. Je jednodušší jít po práci na pivo.

Představte si, že dnes máte vernisáž v Bruselu. Nač se vás ptají lidé, kteří stojí před vaším dílem?
Moje věci jsou narativní, figurální, interpretace často závisí na divákovi. Nechci opakovat totéž, co vidí. Musím mu nechat velký prostor pro imaginaci, je to jak s knihou. Nikdo nemá rád, když mu někdo řekne, o čem kniha je, protože vy si to představíte nejlépe sama.

Zajímá mě člověk, který by váš obraz chtěl mít. Pokud žije v zahraničí a neví, z čeho jste umělecky vyrůstal, chce znát i tenhle příběh?
Vždycky jsem se snažil, aby moje věci nebyly determinované politickou ani společenskou situací, aby byly nějakým způsobem archetypální a nadčasové, aby vztahové věci, které se v obrazech odehrávají, byly platné obecně, nejen v naší malé české kotlince, aby se s dílem mohl identifikovat i člověk, který bez ohledu na to, kde žije, je citlivý a vnímavý. Chci, aby obsah diváka podprahově dostal bez ohledu na jeho společenské postavení nebo národnost. Problém je často v tom, že lidé mi říkají, mně se to líbí, něčím mě to děsí, něčím mě to vzrušuje. Taky říkají, já bych to chtěl, ale manželka by mě s tím vyhodila. Anebo já si to koupím a to bude doma tanec.

U kterých obrazů to obvykle slýcháte?
U těch, kde je skryté nějaké neštěstí, strach, a často ve spojitosti s dětmi nebo s dospíváním, tou nejvíc exponovanou dobou života. Tehdy je vnímání zjitřené, člověk si věci připouští, víc vnímá. Na to lidé slyší, rezonuje v nich, co se v obrazech odehrává.

Čeho jste se bál vy v tomhle zjitřeném období?
Toho bylo strašně moc, jsou to takové prapodivné fantazmagorie. Mám v sobě nějakou vnitřní úzkost, která může být způsobená rodinnou anamnézou, prostředím, ve kterém člověk vyrůstá. Už od doby, kdy jsem si začal uvědomovat existenci, jsem se třeba bál, že rodiče nejsou moji rodiče, ale že je to někdo naprosto jiný. Tehdy jsme přitom nekoukali na žádnou science fiction, to tady před revolucí nebylo. Věci jako internet, časopisy, filmy, kde by se imaginace mohla rozvinout, nebyly, muselo to přicházet odjinud. Když jsem byl větší, vnímal jsem tu věčnou hrozbu Černobylu, ohrožení, které není viditelné, je zvenčí. Na tom mě mimo jiné fascinuje jedna věc, snad tisícinásobný nárůst rakoviny štítné žlázy v Bělorusku. Nikdo už nemůže tvrdit, že s výbuchem nesouvisí. Nebo všechny ty mutace u malých dětí, to je šílenství.

Je do jisté míry terapeutické, když namalujete obraz jako třeba ten s kluky před horským sluncem?
Když se člověk může z něčeho vymalovat a zároveň může předat informaci nebo myšlenku, která je jinak nepřenosná než v malbě, má to arteterapeutický základ, funguje to jako ventil. Literatura, tanec, hudba, výtvarné umění, každý z oborů má nástroje, které jsou pro něj charakteristické. A právě nevyřčenost, slovní nedefinovatelnost věcí, které v obraze jsou, jeho vizualita je pro mě fascinující.

Může být bruselská výstava kariérním zlomem?
Všechno je to příjemné, naplánované, mám veškerý servis, pojištění obrazů, odvozy, zázemí instalace, všechno je profesionální, ale když naliju čistého vína, je to Pražský dům, ne soukromá galerie etablovaná na bruselské výtvarné scéně. Je to trošku odříznuté od obyvatel i milovníků umění nebo fajnšmekrů.

Nesnažíte se setrvat v téhle „nic nečekám“ pozici, abyste pak mohl být příjemně překvapen? Na výstavy do zahraničních institutů v Praze česká veřejnost taky chodí. Proč by to nefungovalo v Bruselu stejně?
Vím, že Goethe-Institut nebo Francouzský funguje perfektně, ale nevím, jak moc se v Bruselu šíří informace o výstavách městskými kanály. Samozřejmě bych byl nejradši příjemně překvapený a měl odezvu k výstavě nejenom ze strany poslanců Evropského parlamentu nebo zaměstnanců Pražského domu.

Kdy jste se rozhodl, že vystudujete malbu?
Nikdy jsem nad tím racionálně nepřemýšlel. Kreslil jsem od malička, chodil na lidušku. Mně to přišlo automatické, umělecká střední škola mi přišla ještě automatičtější. Ale bylo těžké jít kamkoli, peníze nebyly, jsem z rozvrácené rodiny, byly jsme tři děti samy s mámou.

Nesnažila se vás odradit od nejisté kariéry?
Mou volbu začala zpochybňovat až v momentě, kdy mi začaly chodit domů pokuty místo toho, abych prodal občas nějakou kresbičku. To už jsem byl na akademii, kreslil po barákách, a i když byly demoliční, každý někomu patřil. Za to jsem dostával pokuty. Tehdy se maminka ptala, jestli tohle je ta cesta, jestli místo toho, že dostanu zaplaceno za to, co dělám, platím za to, že něco dělám. Taky byla naštvaná, když mě doma hledali policajti. Ty lákavé demoliční výměry jsou občas součástí velkého areálu a já nechodil jen do těch otevřených.

Už je to promlčené, můžeme to napsat?
Jasně! A největší vtip je, že jsem v páťáku na akádě z těch kreseb udělal katalog. Polovinu ho zaplatilo hlavní město Praha, dostal jsem studentský grant. Na jedné straně tak byl policajt, který mi dává pokuty, na druhé straně město, které mi dává peníze a motivuje mě pokračovat.

Co je na tvorbě v domech, které jsou určené k demolici, tak přitažlivého?
Říkal jsem tomu nástěnný skicák. Nejvíc mě bavilo to, co teď už nemám: pořád nějaké obrazy přemísťuju z bodu A do bodu B, je to materie, někde je musím uskladňovat, musí se dopínat, balit... Tehdy jsem hned nakreslil myšlenku, byla katarze odcházet naprosto svobodný a bez nějakého břemena. Jenom se špinavýma rukama a s cigárem v koutku.

Vracíte se dnes k tehdejším motivům?
Jasně, ty se točí dost často. Vztahy otec, syn, bratr, sestra, otec, matka, u mě asi nejvíc otec a syn.

Otec s vámi mluví o tom, co malujete?
Občas, když jsme někde na pivu, a hodně opatrně. Moc se mu do toho nechce, i kdyby nakrásně nechtěl a byl tak zabedněný, cítí, že dítě může v jistých momentech fungovat jako alter ego a že moje malby jsou třeba vzpomínka na nějakou situaci. To mu musí docházet právě proto, že to dělám já, že jsem v tom namočený. Nedržím si od věcí distanc, chci se v nich tak ňahňat. Někdy témata odlehčuji sarkasmem, ironií, možná trošku nechutným vtipem, ale jen proto, abych odboural patos, aby se z těch věcí nestaly utrápené utahaniny. Ani nechci malovat v nějakém boležalu, černém hávu, trápit se u toho a ještě trápit další. Je dobré, když obrazy mají temnou hloubku, a je dobré, když je v nich i světlo nebo naděje. Oscar Wilde říkal, že sice všichni ležíme v bahně, ale koukáme se na hvězdy.

Autor:
  • Nejčtenější

Zemřel herec a režisér Jan Kačer, legenda nové vlny i Činoherního klubu

24. května 2024  11:50,  aktualizováno  14:01

V pátek dopoledne zemřel herec a režisér Jan Kačer, bylo mu 87 let. Patřil k hvězdám nové vlny...

RECENZE: Kdo může soudit falešnou Svatou? Nejlepší dar pro Bohdalovou

19. května 2024  21:35

Premium Ošidil se, kdo premiérové drama ČT Svatá vzdal kvůli anotaci sdělující, že hrdinka v podání Jiřiny...

{NADPIS}

{LABEL} {POPISEK}

Bohdalová a Stašová spolu ve filmu? To by nefungovalo, říká režisér Strach

20. května 2024

Rozstřel Pravda a láska. Dvě zásadní témata nového filmu Svatá s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli. Snímek...

SÓLO PRO ŠPINAR: Jen manželství pro všechny? Ne, jde o lidské rozkroky

25. května 2024

Premium Názory, vzpomínky, glosy, momenty ze zákulisí. Každou sobotu píšou přední osobnosti české umělecké...

{NADPIS}

{LABEL} {POPISEK}

Ozzák vzpomíná: jak mě učil Kaiser. Dejdar o začátcích i fenoménu Comeback

19. května 2024

Premium Jak jej Oldřich Kaiser chystal na DAMU, jak ho v Ypsilonce zbavili pocitu, že může do všeho kecat,...

Koncert Springsteena v Praze odložili, má zdravotní potíže

26. května 2024  19:16

Americký zpěvák a kytarista Bruce Springsteen příští týden v úterý v pražských Letňanech...

Dvojice od Filly se vydražila za 25,2 milionu. Na Žofíně nabízeli české unikáty

26. května 2024,  aktualizováno  18:51

Obraz Dvojice od Emila Filly z roku 1934 se v Praze vydražil za 25,2 milionu korun. Je tak...

RECENZE: Havelkovo Tajemství by mohlo mít půvab. Ale bez pimprlat

26. května 2024  18:30

V sezoně zahrnující 200. výročí narození Bedřicha Smetany uvedlo pražské Národní divadlo jen...

Předělávky pohádek? Na Jasněnku si netroufnou, doufá Lucie Vondráčková

26. května 2024

Premium Princezna na hrášku, která vstupuje do českých kin koncem května, není zdaleka první a nejspíš ani...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Nejhorší noční můra, řekla žena, která v botě syna objevila cizí AirTag

Mého syna někdo sleduje. S takovým pocitem několik týdnů žila žena z Floridy poté, co na svůj iPhone začala dostávat...

Párkům odzvonilo. Podnikatel lije do rohlíků svíčkovou a dobývá benzinky

Na pracovních cestách se podnikatel v gastronomii Lukáš Nádvorník přejedl párků v rohlíku. Napadlo ho, že by do pečiva...

Herec Lukáš Vaculík se oženil, dívčí idol 80. let si vzal ředitelku z Primy

Lukáš Vaculík (61) se tajně oženil. Vzal si výrobní ředitelku a producentku FTV Prima Luciu Kršákovou (46). Herec a...

Klavírista Petr Malásek si zlomil obě ruce. Mohlo to dopadnout hůř, říká

Klavírista Petr Malásek (59) spadl z kola a zlomil si obě ruce. V pořadu 7 pádů Honzy Dědka popsal nehodu i jaká je...

Milan Hein odhalil neshody mezi Simonou Postlerovou a její matkou

Smrt herečky Simony Postlerové (†59) byla ranou pro celou její rodinu. Na parte ale chybělo jméno hereččiny matky Jany...