Cena Jindřicha Chalupeckého je sice u nás asi mediálně nejznámější cenou udělovanou výtvarným tvůrcům, ale její úloha a prestiž by po dvaceti letech fungování mohly (měly) být o několik stupňů výše. Paralela mezi touto cenou a stavem současné české výtvarné scény je přitom poměrně zřetelná - na domácí půdě si mnoha "svých" výtvarných umělců příliš nevážíme, velká část veřejnosti se na ně dívá jako na blázny, kteří neumějí namalovat obraz, a nedokážeme je prodat. Přitom řada z nich, třeba Kateřina Šedá, Ján Mančuška nebo David Černý, jsou v zahraničí známější a hlavně oceňovanější než doma.
"Umění v Česku je víceméně závislé na amatérském duchu a nadšení významných jednotlivců. Chalupeckého cena a systém, jakým funguje, jen odráží tuhle skutečnost. V zahraničí jsme vnímáni stále jako individuality. Ale o koho se máme opřít? Stále jen o Václava Havla?" ptá se přímo z práce na svém posledním projektu v New Yorku český umělec Federico Díaz.
Ceny Jindřicha ChalupeckéhoZ historie 1990 - Z popudu Václava Havla, Theodora Pištěka a Jiřího Koláře vznikla Cena Jindřicha Chalupeckého, jako první ji získal Vladimír Kokolia. |
Na začátku byla Cena Jindřicha Chalupeckého sice výrazným oceněním pro tvůrce do 35 let, ale postrádala ambice zpětně ovlivňovat českou výtvarnou scénu. "Vlastně celá 90. léta byla cena postavená na tom, že porota vybrala laureáta, a ten pak mohl nějaký čas pobýt ve Spojených státech. Teprve v souvislosti s medializací britské Turnerovy ceny u nás, tedy na konci 90. let, si pořadatelé začali skutečný význam Ceny Jindřicha Chalupeckého uvědomovat," vysvětluje ředitel Moravské galerie Marek Pokorný.
Vliv na tvorbu umělců vedle muzeí, galerií, akademií a ateliérů mají v zahraničí právě podobné ceny, za kterými obvykle stojí bohatý sponzor, který ví, že investovat do mladých tvůrců se vyplatí. Přitom právě institucionální zázemí spojené s logem, záštitou a penězi sponzora ceně Chalupeckého chybí. Už od roku 2000 se snaží "najít se", několikrát se měnilo vedení Společnosti Jindřicha Chalupeckého.
Problémem bylo hledání reprezentativního prostoru - po konfliktu s Milanem Knížákem právě v roce 2000 už finalisté nevystavují ve Veletržním paláci, ale v pořádání výstavy se střídá Praha a Brno. A zatímco v Brně je cena stabilně spojená s Domem umění, v Praze se vystřídaly různé prostory Galerií hlavního města Prahy počínaje a mnoha menšími výstavními prostory konče.
O finále ceny v roce 2007, které bylo "rozstrkané" po různých galeriích, takže nebylo možné na jednom místě konfrontovat jednotlivé finalisty, napsala kritička Lenka Lindaurová: "Letošní ,slavnostní‘ vyhlášení se odehrálo ve sklepě rockového klubu za těžce amatérských podmínek, a byl-li přítomen sponzor, musel okamžitě smlouvu se Společností Jindřicha Chalupeckého zrušit. Z Pražského hradu, kde se odehrávaly první ročníky soutěže za přítomnosti prezidenta a skutečné slavnostní ceremonie, spadl ambiciózní projekt do undergroundu."
Jde o umění, ne o ocenění
Poslední změna v organizaci Chalupeckého ceny byla ohlášená letos na jaře - péči o ni měl převzít kurátor a odborník na současné umění Jiří Ptáček, ale nakonec se tak v tichosti nestalo. Pozitivní změnou je však fakt, že do budoucna má být cena spojená s Centrem současného umění DOX, což jsou prostory sice spletité, ale rozhodně vhodné.
Ceny Jindřicha ChalupeckéhoKdo také cenu získal 1995 - Petr Nikl, známý později i jako spisovatel, básník, autor knih pro děti i dospělé, dostal i literární ocenění Magnesia Litera a Nejkrásnější kniha. Více o Ceně Jindřicha Chalupeckého najdete na adrese www.jchalupecky.cz |
"Chalupeckého ceně dnes chybí mediální atraktivita 90. let a její význam je snižován jinými, lépe dotovanými cenami. Jen málo institucí má u nás takovou kontinuitu a schopnost pravidelně zprostředkovávat kontakt mezi progresivním vizuálním uměním a umění milující veřejností," vysvětluje umělec a kurátor Zbyněk Baladrán, sám na Cenu Jindřicha Chalupeckého třikrát nominovaný. Na začátku 90. let byl pro oceněné umělce prestižní stipendijní výjezd do zahraničí, který je s cenou spojený, což má dnes už jinou váhu. Cena má tak sice tradici, ale postrádá kvalitní marketingové a organizační zázemí. A to je po dvaceti letech existence minimálně škoda.
Jsou tu samozřejmě i pozitiva. Například v porotě rok od roku zasedají větší zahraniční kapacity, už poněkolikáté v čele s německou kurátorkou Suzanne Altmanovou. Příznivce výtvarného umění může mrzet, že cenu nikdy nedostala například Milena Dopitová, která je jednou z nejvýraznějších umělkyň posledních dvaceti let, nebo Jiří David, další zásadní osobnost - ten se však narodil v roce 1956 a na cenu omezenou věkovou hranicí 35 let tak byl "příliš starý". Na druhou stranu však Cena Jindřicha Chalupeckého nezaznamenala žádný výrazný omyl, naopak porota často velmi dobře potvrdila, kdo z umělců má našlápnuto i v zahraničí - tady jde hlavně o laureáty z let 2004 a 2005 Jána Mančušku a Kateřinu Šedou.
Musí obstát práce
"Skoro bych význam ceny v tomhle případě otočil. Fakt, že někdo dostane Cenu Jindřicha Chalupeckého, moc nepomůže při jeho kariéře ve světě. Naopak autoři, kteří už venku prorazili, mají možnost zpětně upoutat pozornost na Cenu Jindřicha Chalupeckého," myslí si Pokorný. To ostatně potvrzuje i Kateřina Šedá: "Co se týče příležitostí v zahraničí, ať už výstav, stipendií, nebo grantu na projekt, jsem přesvědčená, že na ně Cena Jindřicha Chalupeckého žádný vliv nemá, nebo jen zpočátku, a to minimální. Vaše práce musí obstát sama a je úplně jedno, zda máte na svém kontě dvě ceny nebo deset," vysvětluje.
Ceny Jindřicha ChalupeckéhoLetošní nominovaní TOMÁŠ DŽADOŇ 
Instalace Tomáše Džadoně 
Jiří Franta a David Böhm - umělci provokují nástěnnými komiksovými malbami KATEŘINA ŠEDÁ ALENA KOTZMANOVÁ 
Alena Kotzmanová - uznávaná fotografka vytváří stylově dokonalé snímky bez umělé aranže 
Kateřina Šedá - Každej pes, jiná ves PETRA HEROTOVÁ |
"Nepomůže vám, že jste se zrovna trefil do nějakého trendu, vaše věci musí obsahovat řadu zcela jiných důležitých aspektů - musí mít formu, musí být opravdové a musí na nich být vidět, že vám jde především o ně samotné a ne o všechny bonusy okolo nich," dodává. Připouští však, že jí získání ceny výrazně pomohlo při práci v terénu a při získávání kontaktů.
Zbyněk Baladrán vzpomíná na první ročníky Ceny Jindřicha Chalupeckého jako na dobu, kdy dělali výborné kurátorské výstavy manželé Ševčíkovi, i na očekávání spojená s nástupem Milana Knížáka na post rektora AVU. "Když jsem pak jako student v druhé polovině devadesátých letech na akademii nastoupil, překvapilo mě, do jak konformního a ospalého prostředí jsem se to dostal," přiznává Baladrán. Ostatně málokdo mezi současnými umělci Knížáka nekritizuje, byť už teď jako ředitele Národní galerie.
"Na pozadí institucionální letargie však vzniklo za posledních deset let mnoho nových soukromých a neziskových iniciativ, které vlastně tvoří páteř aktivit současného umění," říká Baladrán. To si myslí i Marek Pokorný. "Situace na české výtvarné scéně je nesrovnatelná se situací před dvaceti lety. Vzniká bezpočet nových soukromých galerií, lidé běžně chodí na výstavy, stoupá počet umělecky zaměřených škol, o svobodě vyjádření nemluvě," uzavírá Marek Pokorný.
Černá hvězda na výtvarném nebi
Vychovalo české umění za posledních dvacet let nějakého českého Hirsta nebo Gordona, tedy skutečnou hvězdu? "Je to stejné jako čekat, že k získání Oskara stačí být výborný herec. Pokud nehrajete ve filmu produkovaném určitým studiem, nemáte šanci. Znáte nějakou hvězdu z Rumunska, Dánska nebo Norska?" ptá se s nadsázkou Pokorný. Podle Federika Díaze Česko žádného svého hvězdného "Hirsta" nemá. "Ani malba, ani koncept tady nikdy neměly takovou pozici. Celé Česko jako takové bohužel nemá sílu. Ale může ji mít. Nic nám v tom už dvacet let nebrání," uzavírá Díaz.
Svou uměleckou hvězdu však Česko přece jen zrodilo, dokonce získala i Cenu Chalupeckého - ano, David Černý. Bez ohledu na jeho "hvězdné" manýry a výstřelky je jedním z těch, kteří české umění posledních dvaceti let ovlivnili velmi podstatně.
