V nejnovějším souboru Matka vzala roha vzpomíná na emigraci své matky-samoživitelky, která byla v bývalé ČSSR na šest let zavřená za převaděčství.
V jedné z povídek v nové knize píšete, že každý tlačíme svůj balvan. Který z těch vašich je největší?
Z pohledu zpátky máme každý jen jeden balvan, který se nám tlačil tu lépe, tu hůře, a někdy jsme si snad i mysleli, že ho až nahoru nikdy nedostaneme. Tím mým byla matka, která vzala roha, a to byla hořká fuška na dlouhou trať.
Matku jste znovu viděl až v roce 1968. Tehdy vám bylo 27 let. Jaké bylo setkání po takových letech?
Měl jsem letenku i vízum na půl roku. Inu, Dubček – lidská tvář, jenomže v den mého odletu už na Náměstí Republiky stála baterie sovětských kanonů a kolem pobíhali rudí samopalníci. Letiště sloužilo výhradně ruským antonovům, které přilétaly s dalšími sovětskými tanky. Tak jsem jel tedy vlakem do Vídně, z Vídně letěl do Singapuru, kde kdysi na terase hotelu Alphi psal své povídky můj oblíbený Somerset Maugham. Někde ve městě jsem měl mít peníze od matky. Běhal jsem od banky k bance, ale nikde nic.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  Proč si Edgar Dutka nepřipadá jako spisovatel, i když je držitelem Státní ceny za literaturu? A jakou novou knihu připravuje? Více se dočtete v pátečním vydání týdeníku Téma. |
Tak jsem se ubytoval v levném hotýlku South Asia, podkuřován smradem z kuchyně pode mnou, a když jsem přiletěl do Sydney, nikdo mě nečekal, protože jsem kvůli tomu chaosu v Praze přiletěl v úplně jiný den. Vzal jsem si taxíka do města, vyjel výtahem do šestého patra, zpoza závěsu vyšla dáma a zeptala se mě: What can I do for you, sir? (Co pro vás mohu udělat, pane?, pozn. red.). Takové bylo naše shledání po letech. Po roce pobytu jsem se tam ještě nejméně desetkrát vrátil. Moje žena byla letuška a měla volné letenky. Nakonec jsme se tam podívali i s dětmi.
Proč jste se po roce v Austrálii vůbec domů vracel?
Na to se mě ptal každý. I pěstouni si mysleli, že tam zůstanu, ale byli rádi, že jsem se vrátil. Zrovna bourali kus města a s ním i jejich dům, který jsem jim celé dětství pomáhal vylepšovat, kdežto matka se výborně zabydlela, měla domek s výhledem na Pacifik a bungalov v buši nad řekou, ta mě až tolik nepotřebovala. Ale hlavně jsem se vrátil kvůli českému jazyku. Chtěl jsem přece být spisovatelem a anglicky jsem mluvil jako cizinec u benzinové pumpy. Australské literatuře bych dělal leda ostudu. A taky mi chyběla pouze diplomová práce na FAMU, abych se stal filmovým scenáristou.
Opravdu jste si před deseti lety koupil hrob, jak popisujete v jedné z povídek?
To doporučuji každému, kdo nechce být spálený. Kolem mě jsou samé ženy a dovedu si představit, co se stane, když najednou natáhnu bačkory. Co udělají? Vyhoví mému přání a začnou běhat po hřbitovech, aby někde rychle sehnaly kousek země pro jejich nebožtíka? Kdepak. Spálí mě a strčí pod postel. Tak jsem si před deseti lety koupil hrob.
Ale bylo to úplnou náhodou. Šel jsem na pohřeb našeho šéfa filmového studia, kterého přejel Harley Davidson, a byl jsem tam o něco dřív a na ceduli bylo napsáno VOLNÉ HROBY. Tak jsem šel do té kanceláře, kde mi dali mapku a mohl jsem si vybrat ze tří hrobů. Jeden jsem si zvolil a hned jsem to volal ženě, která deset let dělala asistentku Václavu Havlovi, a říkám jí: „Koupil jsem si hrob ve stejné řadě, jako je hrob Havlových.“ Ona mu to tehdy řekla a on na to: „No tak to je báječný, to vám budu posílat práci i po smrti!“ (smích)
A když jsem to jednou vyprávěl studentům na FAMU, tak moc je to rozesmálo, že jsme si nakoupili pití a jídlo a šli si na ten hrob udělat takový krásný odpoledne. Dovedete si představit, jak je příjemné dát si sklenku vína na vlastním hrobě?
