Zdejšího oficiálního uvedení titulu, který od svého prvotního francouzského vydání v nakladatelství Robert Laffont vyvolává ostré polemiky a diskuse, zadostiučinění i odpor, se účastní také dva z autorů: Stéphane Courtois, který ve svém úvodu navozuje otázky vzájemné podobnosti a blízkosti komunismu a nacismu, a český historik Karel Bartošek. Ten žije od roku 1983 ve Francii. Na tamní scéně způsobil vášnivou diskusní přestřelku již před třemi lety se svým titulem Doznání archivů, věnovaným kauze Artur London.
Ve své předmluvě k českému vydání Černé knihy komunismu zmiňujete bouřlivou reakci, již tato publikace vyvolala ve Francii. Ale je to takové překvapení, které stojí za zvláštní zmínku? Vždyť po zkušenosti s Doznáním archivů jste něco podobného nejspíš musel očekávat.
Jde o to, že francouzská diskuse o Černé knize komunismu je v podstatě pokračováním debaty kolem Doznání archivů. To není domýšlivost, to je fakt. Ve Francii se stále určitá - a jak se ukázalo právě po vydání Černé knihy komunismu - mediálně velmi vlivná část společnosti hlásí k trockismu. Problémem je pro ně již sama degradace pojmu komunismus. Kdyby v názvu bylo slovo stalinismus, byli by smířeni, od toho totiž oni přece už dávno dávají ruce pryč.
Nejprudší odpor vzbudila teze stavějící komunismus na roveň nacismu. Píšete, že dokonce došlo k roztržce uvnitř autorského týmu Černé knihy. Žádný z textů, z nichž práce sestává a které líčí podoby komunismu v různých částech světa, ovšem není shovívavý. V čem byl tedy problém?
Nikdo z nás nepochybuje o tom, že je naprosto legitimní a normální porovnávat fašismus s komunismem. Pře se vedla o některé dílčí pasáže, provokativní formulace z úvodního textu Stéphana Courtoise, ale také o věci vyloženě koncepční. Například Jean-Louis Margolin chtěl, abychom se více snažili porovnat evropský a asijský komunismus. Důležité je, že jeho pasáž o Kambodži a Číně stejně jako stať Nicolase Wertha ten měl také své výhrady k úvodu - o sovětském komunismu jsou historicky velmi korektní. A jejich autory lze sotva podezírat z nějaké snahy oslabovat zločiny komunismu.
Sovětská kapitola Nicolase Wertha asi bude pro zdejší publikum nejzajímavější částí knihy. Výčet oficiálního teroru je děsivý, ale snad vůbec nejdůležitější je, že Werth bourá i zde stále přežívající obraz Lenina, který by to nemyslel tak zle, kdyby to Stalin celé nezkazil...
Sám jsem při čtení této kapitoly cítil, že jsem byl ještě asi dost naivní. Werth prostě jasně doložil, že již Lenin postavil stát proti lidu, založil režim teroru; Stalin vlastně jen zdatně pokračoval. A právě s touto pravdou se nedokážou smířit zmiňovaní francouzští trockisté, pro ně je Lenin stále jakýmsi bohem. O tom, že i Trockij je v knize zachycen v celé své slávě, už pak ani nemluvě.
Čtenáři z knihy není dobře na duchu. Co potom autor, který se tím vším brodí několik let?
Nic příjemného to opravdu není. Už jsem to poznal po svém příchodu do Francie, kdy jsem pracoval na studii o československých politických procesech v letech 1948-1954. Byl jsem do toho všeho vtažen zpět, chvílemi jsem si říkal, že snad skočím z okna. A vím, že například Nicolas Werth měl nyní při psaní Černé knihy komunismu podobné pocity.
Mnozí jistě namítnou, že zrovna vaše kapitola o střední a jihovýchodní Evropě či konkrétně pasáže o Československu mohly být delší.
Ano, lze to očekávat; ostatně stejné námitky přišly například z Bulharska či z Rumunska, kde nakonec tamní vydání doplnili o své národní kapitoly. Ale co se dá dělat? Někteří mí kolegové vymezený rozsah výrazně přetáhli, já jsem poctivě dodržoval přidělených osmdesát stran textu. Což bylo o to složitější, že jsem se snažil o jakousi syntézu situací v jednotlivých zemích, nikoli o výčet, kde bych každému státu postupně věnoval několik stránek.
Nakladatelství Paseka knihu československým apendixem nevybavilo. Na podzim zde však vyjde doplněný a upravený překlad vašeho Doznání archivů. Lze tohle považovat za určitý český dodatek?
Myslím, že ano. A navíc, já v tomto připravovaném vydání podrobně rozebírám francouzskou diskusi k Doznání i k Černé knize, což myslím může obohatit i zdejší debaty.
Otázkou je, zda zdejší veřejnost je právě nyní na podobné debaty zvědavá. Nostalgie bují, komunisté zvedají hlavu...
Snad je to trochu jinak - ta doba, prožitky, zkušenosti účastníků jsou zasuty v paměti, ale dříve či později musí znovu ven. Přijde totiž generace, která se bude ptát: A jak to tedy vlastně bylo? Vezměte si, jak dlouho se ve Francii mlčelo o vichistickém režimu? V Německu o "nevinné" úloze wehrmachtu za války? A ti, kteří přežili holocaust? Také nepodali své svědectví ihned. Pro mne je důležité, že Černá kniha komunismu má silný morální rozměr. Poprvé se totiž takto široce mluví o obětech. Nastiňuje se, z jakých vrstev, z jakého prostředí ti lidé pocházeli. Nejde přece jen o onu tragickou, často však i nepřesnou, a proto také na obě strany zpochybňovanou statistiku o počtech obětí - aritmetiku smrti, jak tomu říkám.
25. února 1999
