RECENZE: Projekt Zemětřesení znovu oživil odkaz zpěváka Jiřího Schelingera

Projekt Zemětřesení vznikl z hlasování v anketě Černá vrána, vyhlášené na počátku 90. let fanzinem Metaliště. Z něho vzešla vítězná čtveřice, Aleš Brichta – nejlepší zpěvák, Vlasta Henych – nejlepší baskytarista, Miloš Dodo Doležal – nejlepší kytarista a Štěpán Smetáček – nejlepší bubeník.

Projekt Zemětřesení | foto: Jiří Šujanský

Ta si řekla, že když už se z vůle rockových fanoušků sešla, byla by škoda toho nevyužít a roku 1993 vydala album Zemětřesení jako poctu nedokončenému dílu zpěváka Jiřího Schelingera.

Mělo úspěch, z alba se vyloupl hit Jsem prý blázen jen, loni vyšla remasterovaná edice obohacená o dva bonusy a letos pokračování. Z původní čtveřice zbyla jen půlka, tedy Miloš Dodo Doležal a Štěpán Smetáček. Baskytaristu Henycha nahradil Miloš Doležal mladší a místo Aleše Brichty se mikrofonu chopil Mladen Djelmo, jehož hlas je nebožtíku Schelingerovi až neuvěřitelně podobný.

Deska Zemětřesení 2 navazuje na „jedničku“, přičemž ji v několika ohledech překonává. Znovu jde o písničky, které Jiří Schelinger zamýšlel nahrát na své poslední album Zemětřesení. Obal hlásí, že deska obsahuje tři nové texty Františka Ringo Čecha, což však není kdovíjak silný kupní argument. 

Spíše naopak, Čechovy říkanky Schelingerovu hudbu srážely kamsi do hájemství estrádního popu a Ringovy velkohubé řeči o tom, že on je a vždy byl „císař českého hard rocku“, lze v této souvislosti brát jen s opravdu značným nadhledem.

Ještě že tu byl Jiří Schelinger, jeho naříkavý, chraplavý hlas a talent na skládání nosných rockových melodií. A ty dokázala čtveřice Doležal, Doležal mladší, Smetáček a Djelmo pojmout citlivým způsobem, který akcentuje současný zvuk a zároveň se nepouští do nepatřičných trendových extravagancí. 

Základem všeho je nosný riff, hlas jako řemen a v neposlední řadě hutný a sytý zvuk, v němž vyniká každý nástroj. Parádně zní hlavně basová kytara Miloše Doležala mladšího, jeho lahodně se proplétající linky je radost poslouchat.

Po hudební stránce je tedy vše v pořádku, kamenem úrazu jsou, jak už tomu u Schelingera bylo velmi často, texty. „Pár akordů v c dur a v mollu/rychle nahoru a dolů/sólovka kvílí a vyje/sud kulatý, rys tu pije. Bez válek bude mír/bez mlíka by nebyl sýr/bez Beatles by bylo smutno/bez daní daleko daleko líp/bez kyslíku nelze dýchat/bez mravence Ferdou být.“ 

Zemětřesení 2

60 %

Prostě bezduché splácaniny bez ladu a skladu. O něco lépe se Čechovi dařilo v případě milostných textů, kde se prostě nechal unášet klasickým schématem „já versus ona“ a šel naproti nosné melodické lince – Znám tisíc důvodů nebo Ptají se lidé.

Vrcholem alba jsou nicméně syté rockové kousky jako Alchymista, Hodina H nebo Sen, což je ukázkový model, jak se v Česku dá dělat hard rock. Už původní Schelingerova verze stála za to, ale nová v podání čtveřice Zemětřesení je ještě výživnější a ať mě hrom bací, jestli si Dodo Doležal ústřední kytarový riff nepřibrousil v duchu americké kapely Queensrÿche. Což není výtka, naopak. 

A v čem je tohle album lepší než předchůdce? Kromě barvitějšího zvuku a lepších instrumentálních výkonů je tu mnohem sevřenější dramaturgie. Deska nestojí na jednom hitu – další Jsem prý blázen jen se nekoná. Z čehož asi nebudou mít radost rozhlasoví dramaturgové, o to více si pochutnají znalci a pamětníci.