RECENZE: Manic Street Preachers zpívají o světě plném kontrastů

Některé kapely jsou pořád s vámi, i když už je nesledujete tak intenzivně jako kdysi. Stačí ale pár tónů a jste doma. Rázem je kouzlo zpět. Přesně takové pouto s posluchačem umí navázat velšská trojka Manic Street Preachers.

Hlídací kočka

Vstupenky Vám chytím vždycky. Pohlídám přednostní prodeje, vstupenky na poslední šanci, začátek prodeje, slevy i konání akce.

Sledovat interpreta Manic Street Preachers

Její hudba vždy vybízela k tomu, aby si k ní člověk vytvořil silně osobní vztah. Kdo se k jejím deskám dostal v pravou chvíli, staly se součástí jeho DNA, tvořily podkres k důležitým životním okamžikům.

V časech euforie nebo smutku byli Manics nějakým způsobem vždy u toho. A nemuseli nutně hrát nahlas, stačilo si je v duchu přivolat, přehrát si pro sebe alespoň útržek skladby, při jejímž přehrání se zas a znovu dostavuje husí kůže.

Takovou sílu měla především zásadní alba z počátků kariéry, debut Generation Terrorists, dvojka Gold Against The Soul a drtivý pomník Holy Bible. I na dalších deskách se ale vždy našlo několik okamžiků, kdy kouzlo zafungovalo a Manic Street Preachers znovu psali soundtrack životů svých věrných, ale i těch, kteří odpadli a novější desky již sledovali spíš ze setrvačnosti.

U téhle kapely šlo zkrátka o něco víc než jen o to, kolik na desku nahraje hitových písniček – jejich kariéra je nosný příběh s dramatickými zvraty. Její členové nejsou zpovykané a rozmazlené rockové hvězdy, ale přemýšliví, intelektuálně založení jednici.

S levicovými sklony, které vyvrcholily koncertem na Kubě v roce 2001 a setkání s Fidelem Castrem. I to ale k Manics patří, ostatně vzhledem k jejich „dělnickému“ původu – pocházejí z velšského Blackwoodu – se to dá do značné míry pochopit.

Tolik na úvod, proč The Ultra Vivid Lament není jen „další deskou nějaké kapely“, ale spíš novým střípkem stále vznikající mozaiky všech, jejichž životy jsou s Manic Street Preachers nějakým způsobem propojené. Nemusí to být nutně skalní fandové, kteří napjatě sledují každé další album. James Dean Bradfield, Nicky Wire a Sean Moore myslí i na nostalgiky, kteří už je sledují jen zpovzdálí. 

The Ultra Vivid Lament

70 %

Manic Street Preachers

Pro ně zejména je tu hned na úvod skladba Still Snowing In Sapporo, v níž se vracíme do roku 1993 na turné Manics po Japonsku.

Poslední řádek textu „the four of us against the world, against the world“, v němž kapela vzpomíná na doby, kdy v jejich řadách ještě působil za dosud nevyjasněných okolností zmizelý kytarista a textař Richey James Edwards, vyvolává mrazení v zádech. Rázem je to tu všechno zpět a i když zbytek alba tu a tam obsahuje nějakou tu vatu a duet se zpěvačkou Julií Cumming nemá sílu Little Baby Nothing nebo Your Love Is Not Enough, pořád je to povedená písnička. 

A celé album je dobré. Ne skvělé nebo vynikající, těch už Manic Street Preachers v minulosti několik natočili a nyní udržují status quo. Stále jsou to ale oni, pouliční kazatelé, občas s melodiemi jako od ABBA, ovšem s ostrými, kritickými texty, které jsou mimochodem v rozporu nejen s vstřícným melodiemi, ale také s obalem, podle něhož by člověk neznalý očekával spíše nahrávku s relaxační nebo taneční hudbou. Svět je plný kontrastů a i o tom tahle kapela zpívá.

Hlídací kočka

Vstupenky Vám chytím vždycky. Pohlídám přednostní prodeje, vstupenky na poslední šanci, začátek prodeje, slevy i konání akce.

Sledovat interpreta Manic Street Preachers