RECENZE: Odpor je marný. Manic Street Preachers řeší prázdnotu rázně

Retro osmdesátých let je nyní v módě i mezi rockery, i když v případě Manic Street Preachers se spíš jedná o návrat ke kořenům. Jejich novinka Resistance Is Futile však skrývá mnohem víc než jen halasný stadionový rock.

Velšská kapela Manic Street Preachers: Sean Moore, Nicky Wire a James Dean Bradfield | foto: Facebook Manic Street Preachers

Tohle ti věnuji / soundtrack k prázdnotě / nejhlubší z meziher / všechny mýty, co jsi sám zbořil. Druhá sloka singlu International Blue, který koncem loňského roku předznamenal novou desku Manic Street Preachers, asi nejlépe shrnuje, kde se velšská kapela v době tvorby nacházela.

Motiv obalu desky Resistance Is Futile

Název právě vydané Resistance Is Futile (Odpor je marný) bizarně upomíná na slavnou hlášku civilizace Borgů ze Star Treku a trochu navozuje vztah skupiny k hudbě jako takové. Šestadvacet let od debutu Generation Terrorist, který ohlašovala velkohubá prohlášení čtyř mladíků, že natočí nejlepší desku rock’n’rollu a pak se rozpadnou, je jasné, že i přes nejrůznější peripetie tady Manic Street Preachers nejen nadále jsou, ale hlavně jsou stále hudebně při chuti.

Vícevrstevnatost

A možná právě k prvnímu albu novinka svým zvukem nejvíce odkazuje. Patrné je to ostatně už ze zmíněné International Blue, na jejímž konci lídr kapely James Dean Bradfield vystřihne kytarové sólo, jako by se nechumelilo a stále se psal rok 1992, kdy z rádií vyhrával jejich první hit Motorcycle Emptiness.

Retro přelomu 80. a 90. let a tehdejšího stadionového rocku se vůbec nese celou deskou a Manic Street Preachers tak opisují pomyslný kruh ve své tvorbě. Není to jen návrat ke kořenům, tu samou International Blue totiž zdobí v refrénu i vkusně zakomponované klávesy, čímž Velšané navazují na předchozí velice vydařený experimentální počin Futurology z roku 2014 (recenze zde: Manic Street Preachers na novém albu stavějí města budoucnosti).

Po tehdejším albu však zřejmě nastala zmíněná prázdnota a vyčerpanost, kterou se kapela rozhodla řešit rázně. To, že Bradfield a spol. opět vsadili na hymnické refrény a opulentní zvuk, může na první poslech znít až otravně. Než se posluchač prokouše k závěrečné vyklidněné The Left Behind (kde mimochodem baskytarista a profesionální nezpěvák Nicky Wire podává dosud nejlepší pěvecký výkon), má už všeho toho halekání dost a říká si, zda by si kapela už opravdu neměla dát pokoj. 

Druhý a třetí poslech však ukážou, že Resistance Is Futile je rafinovaná deska, kterou vedle tradičně skvělých textů, Bradfieldova nezaměnitelného zpěvu a nápaditého coveru zdobí i dokonalá zvuková produkce a vícevrstevnatost písní.

Resistance Is Futile

Manic Street Preachers

Hodnocení: 75 %

U songu Vivian to je zvonivá kytarová linka, která náhle vytane pod ústředním rifem. Po prvních tónech naopak zaujme úvodní People Give In a kraťoučká Liverpool Revisited, kterou však zdobí možná přece jen trochu slaboduché verše opěvující jedno Wireovo příjemné ráno v Anglii.

Ale vlastně proč ne, punk rock je dávno mrtvý a Manic Street Preachers roku 2018 jsou dobře naladěná parta vítající padesátku.