RECENZE: Tentokrát už bez Fidela. Manics opět poznávají svého nepřítele

Fidel Castro, toho času poprvé na rockovém koncertě, kontroluje hodinky na zápěstí. I tato fotografie rámuje éru desky Know Your Enemy z roku 2001. Kapela Manic Street Preachers ji nyní komplet předělala a znovu vydala v remasterovaném zvuku. Barvy tehdejších plakátových politických hesel už naštěstí vybledly a zůstala jen dobrá hudba.

Přelom tisíciletí zastihl velšskou kapelu Manic Street Preachers na vrcholu. Nový letopočet přivítali vyprodaným stadionem v Cardiffu i překvapivým singlem The Masses Against the Classes na vrcholu britské singlové hitparády.

Po dvou prodávaných a oceňovaných albech se tehdy čekalo, že status hvězd utvrdí i chystanou novinkou Know Your Enemy. Album vyšlo v březnu 2001, a i když se neprodávalo špatně, na masivní úspěch předchozí desky nenavázalo.

Jak kapela posléze přiznala, vydaná kolekce totiž odpovídala kompromisu, který musela vůči svému labelu učinit. Manics totiž původně plánovali vydat v jeden den alba dvě: epickou a baladickou desku Door to the River, která by navázala na předchozí počiny, a dále neučesanou tvrdší Solidarity (ano, název odkazuje k Lechu Walesovi), která by naopak starší fanoušky ujistila, že kapela nezapomněla na punkrockové kořeny. Velšané si proto tehdy spravili chuť jiným nezvyklým počinem - v jeden den vydali dva singly (So Why So Sad a Found That Soul), které symbolizovaly obě polohy různorodého alba a které se oba okamžitě dostaly do první desítky singlové hitparády.

Samotná jednodisková deska Know Your Enemy se však stala nehomogenním kompilátem obou úhlů pohledu se 75minutovou stopáží nevyrovnaného materiálu. Po jedenadvaceti letech se proto James Dean Bradfield, Nicky Wire a Sean More s producentem Davem Eringou dohodli na reparátu. Remasterovanou Know Your Enemy proto nesou dva disky pojmenované podle původního plánu Door to the River a Solidarity. Nicky Wire totiž vyčištěné písně přeskládal a doplnil o další dobový materiál.

Pokud pomineme remixy, demoverze a další zajímavosti, kterými Manics revize svých starších alb doplňují, nabízejí se nám náhle dvě regulérní desky. A stejně jako je rozdílný styl, kterým se na nich kapela prezentuje, rozdílně vychází i posluchačský zážitek.

Vlevo vydání Know Your Enemy z roku 2001, vpravo deluxe verze z roku 2022

Disk Door to the River obsahuje vedle pomalejších songů z Know Your Enemy i solidní novinku Rosebud a především titulní píseň. Samotný song Door to the River totiž dosud vyšel pouze na výběru hitů roku 2002. Aktuální verze je jiná - zazní zde zcela osekaná o slaďoučké smyčce. Citlivý remaster pak dává vyniknout Bradfieldovu hlasu i citu pro nezvyklou melodii a zcela zaslouženě patří k vrcholům prvního disku. Potěší i zařazení pozapomenuté písně Just a Kid, která by se rozhodně neztratila ani na původním jedenadvacet let starém albu.

Nepříjemně naopak překvapí uvedení hitové So Why So Sad v nevýrazném remixu The Avalanches: zcela postrádá původní nosný refrén a její prestižní umístění na albu zůstává záhadou. Celkově totiž působí první disk remasterovaného alba podobně nevyrovnaně jako samotná „stará“ Know Your Enemy, písně na sebe příliš nenavazují a i zde by prostě méně bylo více.

Až překvapivě pevně naopak drží pohromadě druhý disk Solidarity složený z energičtějšího materiálu. Ze sršatých písní doslova čouhají struny, vše vrcholí strhujícími songy The Convalescent a My Guernica. Potěší i zařazení v úvodu zmíněného hitu The Masses Against Classes, který éru okolo alba Know Your Enemy vlastně v lednu 2000 zahajoval.

Verze roku 2022 nepůsobí tak prvoplánově a dává pochopit, proč se tato vyřvávačka tehdy stala takovým hitem. Wire s Davem Eringou si dále do písní druhého disku dovolili ukrýt několik drobností, které ocení především znalci - rozdílné konce songů Dead Martyrs či Wattsville Blues naštěstí původní sílu písním neubírají.

Nynější čirost remasterovaného zvuku je zde ale trochu na škodu: původní garážová verze materiálu slušela více. Těžko tedy ve výsledku říci, která verze Know Your Enemy je vlastně lepší. Samostatné vydání Solidarity by ovšem tehdy jistě udělalo větší parádu, i za cenu menší přístupnosti běžnému posluchači.

Koncert v Havaně

Nemůžeme se nezastavit ještě u jedné polohy alba Know Your Enemy. Manic Street Preachers vždy upozorňovali na svůj dělnický původ a kořeny velšského hornického města Blackpool. Právě Know Your Enemy nabízí patrně nejvíce písní s jasnou protikonzumní, potažmo protiamerickou notou. Hudebně vybroušená píseň Baby Elián (i jí remaster sluší) upomínající na kauzu okolo mladého Kubánce Eliána Gonzálese ostatně jistě potěšila Fidela Castra, když se osobně přišel podívat na koncert kapely na Kubě.

Know Your Enemy (Deluxe edition)

75 %

Manic Street Preachers

Právě havanský koncert, kterým kapela své album v roce 2001 propagovala, patří ke skvrnám tohoto uměleckého období. Ač tento krok Manics obhajovali faktem, že se stali první koncertující západní kapelou v Havaně po dvaceti letech, posloužili zde tehdy patrně především za užitečné idioty. Není těžké si domyslet, kdo tehdy patrně dostal vstupenky - prominenti Castrova komunistického režimu, nebo obyčejní posluchači? Manics si ostatně sami časem posypali hlavu popelem, když se ke kontroverznímu vystoupení vrátili v textu písně The Next Jet to Leave Moscow v roce 2014.

Písně Freedom of Speech Won’t Feed My Children, Let Robeson Sing či Baby Elián je tedy textově dobré brát jako dobovou záležitost salonních levičáků z Velké Británie. V kontextu dnešních časů se nad jejich tehdejšími „problémy“ opravdu můžeme jen pousmát. Deska ostatně vyšla půl roku před 11. zářím a především dva roky před druhou válkou v Iráku, tedy časech, kdy vlastně ještě přežívala devadesátá léta. Na leccos se nahlíželo jinak a přílišná kritika (či naopak přílišná adorace) Ameriky byla vlastně docela proti proudu. Tedy směrem, kterým se Manic Street Preachers vždy ubírali nejraději.

První disk doplňuje poprvé vydaná píseň Rosebud:

Druhý disk pak novinka Studies in Paralysis: