RECENZE: Manic Street Preachers na novém albu stavějí města budoucnosti

Zasloužilá kapela se na své novince Futurology vyrovnává s Evropou, ale i sama se sebou. Překvapila neortodoxní deskou, na které střídá instrumentální nahrávky s industriálními prvky, a dokonce i diskem.

Manic Street Preachers: Futurology (obal alba)

V roce 1868 přijal pětapadesátiletý Velšan John Hughes výzvu od ruského cara, opustil ostrovy a zamířil do plání východní Ukrajiny budovat svůj industriální sen, město Hughesovku.

Objevování nepoznaných krajin a snaha vytvářet něco nového vyžaduje ve středním věku jistou dávku odvahy. A právě jeho touhu tolik typickou pro industriální éru té doby si vybrali Velšané Manic Street Preachers jako symbol svého dvanáctého alba Futurology, kterým neméně odvážně vstupují do dosud nepoznaných hudebních vod. Sněhobílý obal s futuristickou fotografií německé umělkyně Catherine Val totiž nejlépe koresponduje s instrumentální písní Dreaming a City (Hughesovka), ve které nabízejí pětiminutový přelet nad mytickou industriální krajinou plnou komínů, oceli a uhlí.

Loni v září vydali Manic Street Preachers desku Rewind the Film. Překvapili smířlivou nahrávkou oproštěnou od elektrických kytar a plnou dechových nástrojů, snažili se na ní vyrovnat s krizí středního věku a obrátit se k velšské domovině (recenzi čtěte zde).

„Jak já nenávidím střední věk - mezi usmířením a hněvem,“ zpíval tehdy přední hlas a kytarista kapely James Dean Bradfield. A jako by pořadím těch slov předznamenával, co přijde následující léto. Aktuální deska Futurology vznikala ve stejné době jako loňské Rewind the Film v legendárním berlínském studiu Hansa. Kapela však natočila dva natolik rozdílné materiály, že se rozhodla původně zamýšlené dvoualbum úplně rozdělit na dvě samostatné nahrávky.

A dobře udělala. Vedle uhlazených a vybroušených aranží a silných duetů by neučesanost současné tvorby působila možná až křečovitě. Jako zvlášť vydané však Futurology obstojí. Manic Street Preachers k jeho natočení inspirovala Evropa, německé dálnice a sound osmdesátých let.

Desku otvírá stejnojmenná píseň. I přes úvodní kosmické zabublání se nejvíce nese v klasickém stadionovém zvuku kapely. Silný refrén a zvonivé kytary a příjemná gradace, od prvních momentů je jasné, že předchozí katarze je zapomenuta. Následuje úvodní singl Walk Me to the Bridge, kde už Velšané plně rozvíjejí slibovaný osmdesátkový feeling pomocí dosud neslyšených kláves. Textař Nicky Wire předeslal, že píseň není ani tak o zmizelém lídrovi kapely Richiem Edwardsovi (jehož poslední stopy našla před téměř dvaceti lety policie u dálničního mostu přes řeku Severn), spíše o jeho vlastních pocitech a chuti opustit kapelu.

K pochopení toho, proč se skupina na stará kolena vybičovala k natočení tolika nezvyklého materiálu, je totiž třeba podívat se na předchozí tvorbu. Chvíli jim trvalo, než přijali myšlenku, že na ovládnutí žebříčků to už prostě není. Těžko se bude někdy opakovat situace z let 1996 a 1998, kdy britské hudební pole unavené britpopovými přestřelkami mezi Oasis a Blur překvapily melodické nahrávky Everything Must Go a This Is My Truth Tell Me Yours.

Manics se od té doby ve všech svých albech snažili s tímto úspěchem vypořádat. Buď točili revoltující punkrockové desky, aby svým skalním fanouškům dokázali, že stále nevyměkli (Know Your Enemy a Send Away the Tigers), či se snažili na nečekaný komerční úspěch navázat smířlivým poprockem (Lifeblood a nedávná Postcards from a Young Man). Ani v jednom případě to však nebylo ono. Až nyní přichází kapela do fáze, kdy plně rezignovala na budoucí úspěch a točí desky koncepčně jen sama pro sebe.

Futurology

80 %

Manic Street Preachers

CD, 379 Kč

Na Futurology to dokazuje zejména následující trojice. Let’s Go to War popsal Wire jako pochodovou píseň, Manics se zde opět nevyhýbají politice, zaujme však zejména Bradfieldův hlas, který v refrénech předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů. Bilingvní Europa geht durch mich dodává hostující Němka Nina Hoss svou němčinou bizarní ozvěnu, píseň tepe doslova industriálně a Manics nás vezou po slibované dálnici třeba německým Porúřím. Sex, Power, Love and Money pak patří k nečekaným vrcholům alba. Spojit vyřvaný refrén, kolovrátkový diskorytmus a klasické Bradfieldovo kytarové sólo do kompaktního celku vyžaduje velkou dávku nadhledu.

Právě nadhled je jedna z předností nového alba. Manics zde klidně zpívají “So you played in Cuba / Did you like it brother? / I bet you felt proud / You silly little fucker” a sami si tak sypou popel na hlavu za velkohubě kontroverzní vystoupení před Fidelem Castrem zkraje roku 2001.

Futurology není album na první poslech a rozhodně není tak dokonalé jako předchozí Rewind the Film. Fascinuje však snahou hledat nové postupy, voní eklekticismem a má až nakažlivou sílu snění a objevitelství. Ne všechny sny se podaří dotáhnout do konce - i ze zmíněné Hughesovky se za sovětských časů stalo Stalino a dnes plní stránky novin jako separatisty ovládaný Doněck - ale samo poselství desky, že nikdy není pozdě začít odjinud, nemusí být tak banální, jak by na první pohled mohlo vypadat.