Ladě: Lešť (obal alba)
O opavských Ladě se hodně pozitivního napsalo hlavně v roce 2011 v souvislosti s minulým albem Kalná, které hudební publicisté dokonce vynesli k nominaci na žánrového Anděla. Což bylo u kapely, která to s koncertováním nikterak nepřehání a v oblasti „selfpromo“ se chová - patrně trochu záměrně - jako slon v porcelánu, unikum.
Příjemné je zjištění, že nešlo o jediné vzepětí kapely, nýbrž o výraz její setrvalé kvality. To mohou ostatně potvrdit ti, kteří znají debut Ladě s názvem KUB 59 (2005) nebo EP předchozího projektu dvou hlavních osobností kapely, zpěváka Michaela Kubesy a kytaristy Petra Uviry s názvem Červeným vrchem (2002). Oba mimochodem vyšly na jednom CD v reedici předloni.
LešťLadě Indies Happy Trails 2015 Hodnocení: 90 % |
Na novém albu Lešť Ladě odvážně opustili některé výrazné prvky, které formovaly jejich styl na Kalné, a podvolili se vnitřnímu vývoji. V první řadě je výrazně minimalizováno dříve vyzdvihované sepětí s lokalitou vzniku písní jak tematicky (žádná vyznání typu „Ostravěnko divá, Ostravěnko sivá“ tady nenajdeme), tak jazykově (“chacharské“ nářečí sice občas probleskne, není ale v žádném případě prvkem stylotvorným).
Ladě (Michael Kubesa)
Kubesovy texty z větší části odhodily i to málo z konkrétna a všeobecného pochopitelna a jdou jednak po linii jazykové zvukomalby, jednak po významech, které jsou zcela zjevně za nějakým třetím až čtvrtým rohem, případně v surrealistických asociacích.
Modelovým příkladem je hned úvodní, bez hudby deklamovaná báseň Ohoni, ohoni, těsno jest..., v historii kapely už několikátá parafráze na Christiana Morgensterna. Právě tato rozvolněnost a poetická abstrakce ovšem k hudbě Ladě dokonale pasuje - vyprávění nějakých konkrétních příběhů si snad ani nelze k tomuto typu hudby představit.
Ladě (Petr Uvíra)
Po hudební stránce jsou Ladě na novince přes veškerou „alternativnost“ možná hravější než kdykoli předtím - což samozřejmě neznamená, že by se zde provozoval nějaký pokleslý hudební humor. Ladě opět střídají styly zdánlivě „bez ladu a skladu“: metalické běsnění, odzemek a la ska, bluesová nálada, balada s orientálním kytarovým sólem.
Ale také akustická písnička s příznačným názvem Hraví, připomínající začátky dua Kubesa-Uvira, vtipné banální finále Kleknu k nim, zhudebněná říkanka K. H. Borovského Sedí paša a dokonce mimoděčná citace Pink Floyd v Oddechu. I takové vítané nástrahy čekají na posluchače na prvním českém výrazném albu letošního roku.
