V čele Ladě stojí skvělý zpěvák a textař Michael Kubesa a skladatel a kytarista Petr Uvira – většina skladeb vznikla v tomto dokonale vyladěném tandemu. Jejich písně byly před časem označeny jako setkání Toma Waitse s Billem Frisellem – a i když aktuální album, na kterém se podílelo i několik hostů, výraz kapely oproti starším koncertům mírně posunulo, přirovnání platí stále.
Od Frisella si Uvira jako kytarista vzal (pokud jej tedy vůbec poslouchá a není všechno náhoda...) výrazovou eklektičnost, důsledně vypracovaný tón i dynamiku a jakési specifické "rozprostření" zvuku kytary po celém aranžmá písně. Waitsovský vliv na Kubesu je patrný nejen v některých pěveckých rejstřících, ale i v textové poetice. Ne snad, že by byla přímo waitsovská, ale je v ní stejně jiskřivý střet intelektuálního surreálna s jakýmsi plebejským tónem.
Do písní skupiny Ladě (v názvu se nejedná o přechodník slovesa "ladit", nýbrž třetí pád ženského jména Lada) se odráží kraj, ve kterém vznikly – trochu v tom připomínají třeba sólová alba písničkáře Petra Linharta. V tomto případě jde také okrajově o Sudety, ale ve značné míře především konkrétně o Ostravsko, i s jeho chacharským nářečím.
Ladě
Ladě mají dokonale propracovanou stavbu písní, jejich hudba je přímo esenciální emoce. Pohybuje se v nebývale širokém výrazovém spektru od takřka ambientního chvění až po metalické bouření. Atmosféra skladeb má přitom možná nejblíže k blues, přestože s jeho klasickou podobou nemá formálně ani zvukově nic společného (není ale divu, že Ladě slaví velké úspěchy i na osvícenějších bluesových akcích).
Ladě (Michael Kubesa)
Je to možná nespravedlivé, že se o tak dobrých kapelách, jako Ladě bezesporu jsou, vlastně téměř neví. Přitom jsou obvykle už z jejich prvního poslechu nadšeni lidé všemožných zájmů a záběrů, od folkařů přes bluesmany a jazzmany až po rockery. Na druhou stranu – než aby svou výrazovou hutnost Ladě rozmělnili nějakými snahami o vloudění se do širší pozornosti, to je snad lepší zachovat stávající stav.
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
