Cabaret Voltaire – Shadow Of Fear (90%)
Skupina Cabaret Voltaire
Nejlepším albem loňského roku si dovoluji prohlásit novinku průkopníků industriální elektronické hudby Cabaret Voltaire. Natočit po šestadvaceti letech mlčení tak silnou desku se rovná málem zázraku.
Současnou tvář kapely tvoří hlavní postava Richard H. Kirk, který neztratil nic ze svého hudebního vizionářství. Přišel s hudbou plnou úzkosti, obav a skličující prázdnoty. Při poslechu se ocitáme ve studených rozsáhlých betonových halách, z jejichž polorozbořených zdí trčí kusy drátů jako poslední připomínka toho, že tu byl kdysi život.
SNTS – The Unfinished Fight Against Humanity (90%)
Tajemstvím zahalený projekt SNTS
Dark Lord, tedy temný pán industriálního techna, natočil zničující a zároveň nesmírně nakažlivou desku, kousavou a žhnoucí. Je to dokonalý ekvivalent hadího uštknutí – útočí na cosi mimosmyslového, infikuje mozek dosud nepoznanými pocity. Je to droga, kybernetický šváb pohozený v blátivé louži, memento časů, které teprve přijdou. Strach, rozostřená paranoia a euforie v jednom zazipovaném souboru. Mysleli jste si, že taneční hudba by měla být primárně nečím radostným a euforickým? Tajemný „voldemort“ vás touhle deskou rychle vyvede z omylu.
Tara Fuki
Nálož pozitivní energie. Hudba, která jde napříč žánry a zarývá se rovnou do srdce. S minimálními prostředky dosáhnou violoncellistky a zpěvačky Dorota Barová a Andrea Konstankiewicz naprostého maxima.
Tahle deska stojí na kontrastu hlasů, slov, ticha a kaleidoskopu nálad. Na střetu jazyka českého a polského. Dotýká se něčeho obecně platného a srozumitelného.
Dvojice Tara Fuki je už léta zárukou kvality a albem Motyle svůj status jen potvrdila. Zde není místo pro jakýkoliv kalkul a úlitby masovému vkusu. Prim hraje hudba, tryskající z niterné potřeby něco sdělit, o něco se podělit.
Bruce Springsteen – Letter To You (85%)
Bruce Springsteen hecuje k dražbě návštěvníky předávání ceny MusiCares.
Na Bosse, jak zní letitá Springsteenova familiární přezdívka, je spoleh. Každá jeho další deska je ryzí a poctivý rockový monolit. Hymnické melodie, zpěv cezený skrz zuby a skvěle sehraný E Street Band.
Rock, gospel, blues, ozvěny country, dylanovská harmonika. Vše tak dřevní, úderné a prosté, jako když spravujete barák, a když zatlučete poslední hřebík, utřete si čelo a dřinu spláchnete oroseným pivem.
Tak samozřejmě to zní a přitom je za tím obrovská dřina a ještě větší porce talentu. Řečeno ne zrovna pěknou politickou hantýrkou, Bruce Springsteen prostě maká. Je to nejen budoucnost rock’n’rollu, ale i minulost a přítomnost. Lze-li zhudebnit americký sen a zároveň s ním ostře polemizovat, dělá to Bruce Springsteen.
Robert Křesťan & Druhá tráva – Díl první (75%)
Praha 23.7.2020 MF iDnes kultura zpěvák hudebník Robert Křesťan Foto MAFRA Tomáš Krist
Autorské písničky Roberta Křesťana a Druhé trávy se na tomto albu zcela přirozeně pojí s předělávkami jejich hudebních vzorů. Podívat se do zvrásněného obličeje muže v černém Johnnyho Cashe v klipu Hurt je stejná síla jako poslouchat českou verzi téhle skladby, kterou Robert Křesťan otextoval jako Bolest. „Vrazil jsem si dnes/jehlu do těla/do míst/kde mě dřív/ta rána bolela“.
Díl první je dalším patníkem na Křesťanově hudební cestě. Základy zůstaly, stále je to muzika vycházející z tradic folku, country a bluegrassu. Je v ní však něco navíc – přidaná hodnota, kterou jí dodal britský producent Eddie Stevens, v jehož portfoliu najdeme jména jako Moloko, Zero 7, Róisín Murphy nebo Jana Kirschner. Výsledkem této spolupráce je hudba ryzí, čistá a osvěžující jako horská bystřina.
Jakub Děkan – A jak se máš ty? (20%)
Zpěvák Jakub Děkan
Deska, na které je všechno špatně s obdivuhodnou důsledností. Pitomé texty, slizce vlezlé melodie a uvzdychaný „zpěv“. Pan Děkan si žije svůj discopříběh, z úst mu padají slova jako „Kámo, nemám daleko do čtyř křížků/já už se s nikým nechci dostat do křížku/vaším hrdinou byl Eminem/můj Láďa Křížků“ a má nejspíš pocit, že je strašně cool.
Jakub Děkan sám sebe označuje jako krále refrénů, což je vlastně velmi výstižné shrnutí jeho hudebního snažení. Stačí vám vtíravé refrény na první dobrou? Tahle deska vás uspokojí. Máte rádi hudbu? Pak od tohohle počinu dejte ruce pryč.
Skupina Bon Jovi
Deska vyšla pod hlavičkou kapely Bon Jovi, ale ve skutečnosti jde spíš o sólovou desku zpěváka Jona Bon Joviho, na níž jsou zbylí muzikanti odsouzeni do rolí statistů.
Na tom by v zásadě nebylo nic zavrženíhodného, kdyby pan Bongiovi, jak zní jeho rodné jméno, nebral svou „kapelu“ tak strašně okatě jen jako kšeft. Prostě Bon Jovi v roce 2020 vydali „nějakou“ desku. Vyloženě z povinnosti splácané cosi, k čemu se nikdo neobtěžoval ani vymyslet titul.
Časy balad Always, Wanted Dead Or Alive nebo Bed Of Roses a bombastických hitů You Give Love A Bad Name, Wild On The Streets nebo Bad Medicine už jsou zkrátka nenávratně pryč a nabízí se otázka, co z Bon Jovi v roce 2020 vlastně stojí za poslech a zvýšenou pozornost. Není toho moc.
Marilyn Manson – We Are Chaos (30%)
Marilyn Manson (Londýn, 5. prosince 2016)
Byly doby, kdy se Marilynu Mansonovi klaněla i celkem renomovaná hudební periodika. Devadesátá léta byla jeho, desky Antichrist Superstar (1996), Mechanical Animals (1998) nebo Holly Wood (In The Shadow Of The Valley Of Death) (2000) mu vydobyly značné renomé, ale odhlédnuto od tehdejší mansonovské hysterie šlo o nudné, neúměrně natahované desky z křečovitou aurou jakési kontroverze.
V roce 2020 je to ještě horší, sfoukneme-li prach úporné „provokace“ zbude nám na dlani neškodný melodický metálek s mašinkami, šokující maximálně výrazem „fucking“.
„Nemám náboje, vystřílel jsem je blbě na ptáky,“ hlásil svého času Jiří Grossmann v jedné z památných scének s Miloslavem Šimkem. Přesná a výstižná charakteristika páně Mansonova hudebního snažení.
Katy Perry na udílení cen Grammy (Los Angeles, 12. února 2017)
Zpěvačka Katy Perry trsala s panem Burnsem v Simpsonových, hrála v sitcomu Jak jsem poznal vaši matku a její písnička Hot N Cold je prostě hit jako hrom. Navíc se do jejího rytmu krásně oprašuje z dlaní mouka, jak ukazují amatérští kuchtíci v soutěži MasterChef Česko.
To, co Katy Perry a její tým předvádějí na tomhle albu, je víceméně mizérie. Dokonalá ukázka prázdnoty současných popových výrobků. Hlušina bez jakékoliv snahy přijít s něčím opravdu chytlavým nebo zábavným, praštěným třeba, ale zapamatovatelným. Poslouchat tuhle desku je jako prosekávat se hustou džunglí halabala na sebe naplácaných a letmo nahozených melodických motivů. K uzoufání nudných a tuctových. Tohle snad nemohlo bavit zpívat ani samotnou Katy Perry.
Z filmu Metallica: Francie na jednu noc
Totálně nesmyslné album. Pokračování už tak blbého „prvního dílu“ z roku 1999. Vše na téhle desce je špatně s obdivuhodnou důkladností. Ukecané proslovy, plácání se po zádech, jak je tento počin úžasný a jedinečný. Údery do tympánů, smyčce, pompa, poslední zbytky ryzího přístupu k hudbě smetené pod koberec.
Není divu, Metallica už dávno není kapela, která sepisovala a zároveň přepisovala kánony tvrdé hudby, dnes je to spolehlivě fungující stroj na peníze bez momentu překvapení a vzruchu. Zkrátka něco jako metalový Hollywood – když to zafungovalo, udělej k tomu dvojku. Pak trojku, čtyřku, reboot...
Tereza Mašková – Zmatená (25%)
Tereza Mašková
Vítězka páté řady Česko Slovenské SuperStar, účinkující pořadu Tvoje tvář má známý hlas, majitelka růžových vlasů. Tedy zpěvačka, pochopitelně. Zásobena ovšem kvalitním písňovým materiálem? Bohužel nikoliv. Zmatená je plytká, od nikud nikam vedoucí splácanina pro všechny a pro nikoho.
Evidentně by byla hrozně ráda, kdyby posluchačům naskakovala husí kůže, a ona opravdu naskakuje. Jen z trochu jiných příčin, než interpretka a tým kolem ní zamýšleli. Důvěryhodné to není ani trochu, je to prostě dutá vata.
Deska, která se bude líbit dcerce, mamce, babičce a podupávat nožkou si možná bude i tatík, jinak fanda Kaťáků. Po třetím lahváči se však v závěrečné části desky narvané ploužáky dojme a řekne si, „že to s těma mladejma vlastně není tak špatný, když poslouchaj takhle hezkou hudbu a ne úchylárny, co jich je plnej internet“.
