RECENZE: Marilyn Manson předvádí hudební samohanu

Z opětovného spojení jmen hollywoodské herečky a psychopatického vraha tentokrát vznikl jen neškodný hudební pšouk. Marilyn Manson jede na autopilota.

Hlídací kočka

Vstupenky Vám chytím vždycky. Pohlídám přednostní prodeje, vstupenky na poslední šanci, začátek prodeje, slevy i konání akce.

Sledovat interpreta Marilyn Manson

Marilyn Manson je cirkus a vždycky byl. Obludárium, balík šokantních propriet, které na sebe měly upoutat pozornost ve chvíli, kdy se nedostávalo hudební invence. A to se v případě tohoto podniku stávalo velmi často. Na úvod je třeba říci toto – mám za to, že Marilyn Manson, občanským jménem Brian Warner, je inteligentní člověk. Moc dobře zná zákonitosti hudebního průmyslu, ví přesně kdy, kam a jak sáhnout, aby si zjednal publicitu.

Zároveň ovšem nevědomky naráží na limity hudebního talentu. Rád by navázal na odkaz skutečných vizionářů jako Trent Reznor a David Bowie, ale jeho největší hity pocházejí z repertoáru někoho jiného. Sweet Dreams (Eurythmics), Personal Jesus (Depeche Mode) nebo Tainted Love (Soft Cell).

Jeho vlastní tvorba? Prakticky nestojí za řeč, je to směs už mnohokrát slyšených postupů a – zejména v poslední době, což se týká i novinky We Are Chaos – ukňouraných melodií. Prostě rebelie po americku. Kdo nikdy neslyšel skutečně podvratnou hudbu, nesmočil ret ve skutečném industriálu, může brát značku Marilyn Manson vážně. Posluchač zkušenější, odrostlý pubertální revoltě, se však nad tím vším může jenom zasmát.

Byly doby, kdy se Marilynu Mansonovi klaněla i celkem renomovaná hudební periodika. Devadesátá léta byla jeho, desky Antichrist Superstar (1996), Mechanical Animals (1998) nebo Holly Wood (In The Shadow Of The Valley Of Death) (2000) mu vydobyly značné renomé, ale odhlédnuto od tehdejší mansonovské hysterie šlo o nudné, neúměrně natahované desky z křečovitou aurou jakési kontroverze.

Mládež na to možná skočila, ale postupem let uměle vyhoněná gloriola splaskla. Brian Warner sice tvoří dál, každé další album polije bombasticky vyšlehanou omáčkou provokativních prohlášení, ale jádro je stále stejné. Duté a prázdné.

Kde jsou ty časy, kdy pan Manson někoho děsil make-upem a se zatajeným dechem se mezi jeho věrnými šuškalo o tom, že si nechal vyoperovat dva obratle, aby se mohl orálně sebeuspokojovat. Něco na téhle fámě však bylo a dodnes je. Mansonova hudba je vlastně takovou teatrální samohanou.

We Are Chaos ji dokumentuje velmi příznačně. Od prvních tónů je nám do hlavy vtloukáno, že posloucháme něco zásadního, temného, přízračného. Nikoliv, sfoukneme-li prach úporné „provokace“ zbude nám na dlani neškodný melodický metálek s mašinkami, šokující maximálně výrazem „fucking“. Samozvaní strážci morálky možná budou ze setrvačnosti bít na poplach, ale jinak v těch deseti nových písničkách nejde o nic víc než o chytlavou melodii.

Wa Are Chaos

30 %

Marilyn Manson

Což o to, třeba takové asfaltem a mourem umazané country We Are Chaos má celkem něco do sebe, ale bylo třeba kolem toho dělat takové haló? Stadionový refrén, fajn, ale víc než na dva poslechy to není. Alespoň měl Marilyn Manson tolik soudnosti, že se spokojil se střídmou stopáží a nepředložil osmdesátiminutovou obludu.

I tak jde ale o velmi únavný slepenec, u kterého není absolutně jasné, co jím chtěli jeho autoři vlastně sdělit. Jde jim o teatrálnost, jak by naznačovala skladba Don‘t Chase The Head? Může být, ale proč ji tedy Manson zpívá rádoby jedovatým hlasem, když je to skladba, která se urputně chce zalíbit?

Dalo by se napsat, že Marilyn Manson tápe a neví, kudy kam, což by ale částečně implikovalo, že svého času věděl. Jsem toho názoru, že marketingově možná ano, hudebně ale nikdy ne.

Hlídací kočka

Vstupenky Vám chytím vždycky. Pohlídám přednostní prodeje, vstupenky na poslední šanci, začátek prodeje, slevy i konání akce.

Sledovat interpreta Marilyn Manson