Písničky hrají v Barbie důležitou roli, tudíž vydání soundtracku se jeví jako logický krok, nikoliv okatá snaha vyždímat z momentální „barbiemanie“ co se dá. Zvlášť když jde, v kontextu soudobého popu, o celkem reprezentativní kolekci.
Ostatně skladba Dance The Night od zpěvačky Dua Lipa (mihne se taky v samotném snímku) se už úspěšně prohání éterem a můžeme v jejím případě hovořit o letním hitu. Nezasekne se do uší okamžitě, zpěvná refrénová linka se naplno vyjeví až tak po druhém, třetím poslechu, ale pak se přistihnete, že si ji během dne několikrát zanotujete.
Plastická fantastická vlezlost
A navzdory prohlášení manažera dánské skupiny Aqua Ulricha Moller-Jorgensena, že se na soundtracku Barbie neobjeví píseň Barbie Girl, na desce i ve filmu ji nakonec najdeme. Představitelka titulní role Margot Robbie přesvědčila režisérku Gretu Gerwigovou, aby hit devadesátkových diskoték použila. Naštěstí ale nejde o původní verzi, Barbie: The Album nabízí remix, na němž se podílely zpěvačky Nicki Minaj a Ice Spice.
Ono zlopověstné „life in plastic/it’s fantastic“ tu nicméně zní a na rozdíl od zmíněné Duy Lipa, Bille Eilish nebo nadupané dance-punkové Butterflies od americké zpěvačky Gayle – spoluautory textu jsou mimochodem členové kapely Red Hot Chili Peppers – nejde o nic, co by bylo nutno slyšet víckrát.
Barbie: The Album |
Také není třeba, kdo zažil doby hitparády Eso, má tuhle „parádu“ pod kůží zřejmě už navěky. Nicméně stejně jako filmová Barbie nabízí hned několik vrstev a způsobů, jak ji vnímat, dá se i tento eurodanceový kýč v novém kabátku brát jako součást hry, kterou tvůrci filmu s diváky hrají.
To je ostatně i případ celého alba. Některé písničky, například Choose Your Fighter od Avy Max, fungují bez problémů samy o sobě, jiné bez obrazového doprovodu a vůbec do zasazení filmového kontextu poněkud slábnou. Týká se to například muzikálově vyklenuté a patřičně bombastické I’m Just Ken, kterou zpívá Ryan Gosling. Navíc když filmový Ken není kdovíjakým vokalistou a jeho pěvecký výkon se nedá příliš srovnávat například s tím, co předvedl Ewan McGregor v muzikálu Moulin Rouge blahé paměti.
Korejské devadesátky
Bráno čistě po písničkách, nikoliv jako celek, který pojí růžový bárbínovský kult plastikové krásy a dokonalosti, je deska poměrně vyrovnaná, přičemž vedle vyjmenovaných příspěvků stojí za zmínku také Home od dívčí kapely Haim.
Vyslovené prohřešky proti dobrému vkusu neobsahuje, byť ryze subjektivně bych se asi obešel bez Silver Platter od zpěváka a skladatele Khalida. Hodně na hraně je závěrečná Barbie Dreams, kterou společně nazpívala jihokorejská dívčí skupina Fifty Fifty a americká raperka Kaliii. Melodický motiv až příliš upomíná zmíněné eurodanceové hity deváté dekády, nicméně znovu je nutné připomenout, že Barbie: The Album je nutné vnímat v kontextu filmu.
V zásadě platí, že pokud se vám na plátně Barbie líbila a dokázali jste si v ní najít „to své“, patrně nebudete mít problém ani se soundtrackem, který atmosféru filmu dobře doplňuje. Je to zábavná, od začátku do konce šlapající popová kolekce. Může fungovat jako párty album, stejně jako fetiš pro všechny, kterým se Barbie nejen líbila, ale rovnou se do ní zamilovali.
