Jmenoval se Karel Vachek, nosil přízviska od génia po šílence a posledním dílem, jež po sobě zanechal, než loni před Vánocemi zemřel, byl bezmála šestihodinový opus jménem Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie.
Vachek učil na katedře dokumentu, ale jeho čtyřdílná závěť, jíž celou sobotní noc zasvětí ČT art, se dá nazvat spíše esejistickým výkřikem muže pražského jara 1968.
Zkoumá za účasti spřízněných duší politiku, filozofii, náboženství i umění současnosti a dochází k názoru, že lidstvo spasí pouze přímá demokracie umožněná počítačovou sítí.
Někdy je to docela zábavné, někdy jenom ulítlé, často tendenční, vždycky silně sebestředné, přestylizované včetně převleků a samozřejmě dlouhatánské, nicméně svým způsobem léčivé.
Jednak jako zaručený prostředek proti nespavosti, jednak coby způsob, jak si dokázat vlastní toleranci vůči názorům fanatických hlasatelů jediných správných cest. A že jich Vachek, věčný „hledač celku života“ i aktér demonstrací, před kamerou shromáždil celou armádu.
