RECENZE: Poirot, gondoly, vědma. Jak Přízraky v Benátkách mění klasiku

Po Vraždě v Orient expresu a Smrti na Nilu natočil Kenneth Branagh coby režisér a představitel hlavní role detektiva Hercula Poirota třetí předělávku Agathy Christie. Kdo zná předlohu či její televizní verzi s Davidem Suchetem, žasne: leccos je jinak. A hlavně čert ví, proč.

Případ v češtině známý pod názvem Viděla jsem vraždu se původně odehrával během halloweenské oslavy v kulisách anglického městečka 60. let a obětí, která neopatrně vyřkne titulní větu, se stala místní školačka.

Ve filmu se Halloween v americké duchu slaví v Benátkách roku 1947, takže do děje proniknou dozvuky traumat druhé světové války, a slova „Viděla jsem vraždu“ pronáší postarší vědma vyvolávající duchy, již představuje Michelle Yeohová.

Obal historky se blíží spíše starosvětským hororům, ačkoli za vůbec nejstrašlivější horor by se dalo označit umělé maskérské zestárnutí Branaghova detektiva na penzi, kdežto jeho občasná spoluhráčka čili autorka detektivek paní Oliverová v podání Tiny Fey působí naopak mladistvě.

Ale to vše by se dalo přijmout, kdyby z plátna vyplynul alespoň jeden jediný logický důvod změn. Že jsou Benátky pro kameru fotogenické, že halloweenské masky evokují tamní ráz karnevalů a že se chátrající palác vyluzující tajemné zvuky náramně hodí k noční bouři s lijákem, jenž hrozí povodňovými efekty katastrofických filmů?

To zní jako obchodní argument pro Branaghovy spoluproducenty, nikoli coby tvůrčí motivace, zvláště když Přízraky v Benátkách straší vesměs oním typem bafání, jaký se čeká spíše od infantilního Vřískotu než od racionální, důmyslné vybudované šarády.

Navíc dotlačit zrovna Poirota, advokáta šedých buněk mozkových, k váhavému uznání věcí řekněme mezi nebem a zemí, to už pak ve finále zavání bezmála kacířstvím.

Ovšem Branagh od počátku celé série buduje ikonickou postavu kníratého génia po svém, tedy bez osobitého sarkasmu klamavě směšného výstředníka, jímž okouzlují knižní předlohy i Suchetovo pojetí, zato se silným sklonem k melodramatickým gestům.

Místy se tak Přízraky v Benátkách nechtěně přibližují parodii typu Fantom Morrisvillu: všechny postavy se tváří stejně osudově a záhadné vzdechy vedou až do šerého sklepení, kde mezi krysami na hromádce kostí chybí snad už jen Fantomas.

Když se pak k výrobě vetešnického děsu přidá třeba papoušek, namísto leknutí projde kinosálem vlna smíchu. Také útržkovité výjevy z minulých událostí používají podobné brakové manýry.

Přízraky v Benátkách

55 %

Režie Kenneth Branagh, hrají Jamie Dornan, Kelly Reilly, Kenneth Branagh

Kinobox: 75 %

Teatrálně přestylizované matení stop proložené obecnými dialogy se v druhé části vyprávění naštěstí vrátí zpět k prozaické metodě vyšetřování, pro kterou díky zápletce Agathy Christie zkrátka neexistuje náhrada, ačkoliv ani tady se Branagh zcela nevzdává úporného oparu mystiky za vydatné pomoci hrozivých smyčců.

Samozřejmě na vlastní interpretaci má plné právo, koneckonců tentokrát přizval méně hvězd – za zmínku stojí ještě netypický Jamie Dornan, jako by chtěl svému hrdinovi zajistit pořádné herecké sólo.

Dokonce jistým způsobem má jeho nepravděpodobný penzista pečující o zahrádku mezi gondolami své kouzlo, takže se kolem něj dá vybudovat docela slušná žánrová podívaná. O to více však trčí otazník, proč se jmenuje zrovna Hercule Poirot.