Právě mozek hlavního hrdiny, zosobněný Igorem Chmelou ve stylizovaném velíně, představuje klíčový nápad kratochvíle pro pondělní večery. Ovšem také nápad jediný, který příkladně dokládá častou nemoc nadšeneckých prvotin, totiž vítězství formy nad obsahem, a to včetně symbolických asociativních prostřihů či hudebního podkresu.
Fotogalerie |
Procházku lidským mozkem dotáhl asi nejvýše animovaný oscarový snímek V hlavě. Samozřejmě hraný příběh nemůže fantazii rozvíjet tak nespoutaně.
Přesto se Chmela zjevně vyžívá jako v Partičce, když po rumové vánici procitá s obkladem, „nahazuje“ paměť po opileckém okénku nebo ve čtvrté epizodě při hrdinově záchvatu úzkosti volá v panice: „Všichni tady umřeme!“
S glosujícím mozkem, byť se leckdy navzájem zdržují, je zkrátka veseleji než s jeho nositelem v podání Petra Buchty, kterého tým režiséra a producenta Martina Bartáka vykresluje coby dalšího z nekonečné řady outsiderů čili z takzvané „české vlny chcípáků“.
Hned v úvodu ztratí přítelkyni i zaměstnání, ale ještě o pár dílů dál si stále zoufá, stále se lituje, stále zažívá trapasy, zklamání – a utrápený mimoň utopený v nečinnosti musí brzy nudit.
Navíc mu autoři nadiktovali prakticky jediné dva okruhy zájmů, bar, za nímž obsluhuje Filip Kaňkovský, a sex, ve kterém se mu smůla lepí na paty. Pokud lze za smůlu považovat fakt, že z vůle autorů potkává vesměs lesby, gaye či transsexuály.
Ale monotematičnost ani její doprovodné vulgarity by nevadily, kdyby seriál uměl základy řemesla sitkomu, tedy jak zacházet se zkratkou, načasováním, pointováním. Bohužel však každý vtip dlouze připravuje i rozpatlává, což platí též pro zprvu zábavnou, postupně však až úmornou popovou linku. Humor je prostě otázkou míry.
Po hlavěRežie Martin Barták, hrají Igor Chmela, Petr Buchta, Filip Kaňkovský Hodnocení: 45 % |
Na druhé straně novinka obohatí češtinu výrazy typu „nedělej Margitu“ či „hustě vyňuňaný“ a někdy si přihraje milou reklamu jako v postavě youtuberky, která z psychiatrie posílá vzkaz „mít depku je prima a cool“.
Přesto tuzemskou náhradu Teorie velkého třesku tvůrci nevypotili, jakkoli je zjevné, že se při natáčení sami bavili a že se do projektu vrhli opravdu po hlavě – třebaže skončili u poněkud odlišných tělesných orgánů.
